Historie lezení v Broumovských stěnách 1.část

Publikováno 15.3.2021/Historie lezení

Stará sezóna roku 2020 je už dávno za námi a nová ještě ani zdaleka nezačala. Do toho tu máme ten slavný koronavirus, který nám kromě jiného zavřel i naše vyhřáté stěny a boulderovky. Kdo ještě donedávna chtěl a mohl, proháněl čertova prkýnka po bílých svazích. Kdo nechtěl, nebo nemohl, tomu zbývalo jen teskně pročítat svoje staré zápisky v lezeckém deníku a po večerech bádat v lezeckých průvodcích… Při jednom takovém bádání se mi do ruky dostal průvodce po Hejšovině od německého lezce Jürgena Höfera a překvapilo mě, jak pěkně tam má zpracovanou kapitolu o historii lezení. No a protože mě takové věci zajímají, tak jsem se začal pídit po tom, kdo a jak vlastně začínal v naší domácí oblasti – v Broumovských stěnách.

Díky německým lezcům Jürgenu Höferovi a Joachimu Schindlerovi jsem se nakonec dostal k zajímavým materiálům a fotografiím, které u nás ještě nebyly publikovány. O všechno se velmi rád podělím, a ještě jednou touto cestou děkuji oběma pánům za jejich nezištnou pomoc. Snad Vám čtení následujících řádků udělá minimálně stejnou radost, jako mě dělalo radost sbírání informací k jejich napsání. Třeba po přečtení zjistíte stejně jako já, že se už nemůžete dočkat teplých letních dnů, abyste si konečně mohli vylézt ty ikonické věže, kde se psala historie Broumovských stěn.

1927

oblast Slavenské skály – sektor Za Beránkem – věž Veverka – Stará cesta II

Je teplé nedělní odpoledne, čas klidu a odpočinku. Někdo spokojeně odpočívá po obědě, jiný už kouká, co je potřeba udělat v domácnosti nebo okolo hospodářství. Parta německy mluvících kluků si ale dnes vybrala jinou kratochvíli. Část z nich ještě přešlapuje na předskalí a pozoruje kamaráda, který opatrně vkládá nohy do vytesaných stupů, ostatní už jsou na vrcholu skalní věže a kochají se nádherným pohledem dolů do Martínkovic. Podobné výhledy už dávno znají i z jiných míst, vždyť jsou tu místní. Ovšem ta hloubka, která se pod nimi otevírá, taková není snad ani na Třech prstech. Z vrcholu dobře vidí i budovu mechanické tkalcovny Moritze Schura. Tomu pohledu se ale podvědomě trochu vyhýbají, protože se vůbec netěší, až se tam zas zítra budou lopotit. Od okolních lesů se k nim vrací ozvěna kladiva narážejícího na majzlík. To právě jeden z nich dokončuje letopočet 1927 na vrcholu skalní věže, později známé jako VEVERKA.

Skupina okolo Čertovy tchýně – věž úplně napravo je Veverka, možná první zdolaný vrchol Stěn

Tak takhle nějak to mohlo vypadat v Martínkovicích roku 1927. Je ale potřeba zdůraznit slovo „mohlo“, protože o úplných začátcích lezení v Broumovkách toho stále moc nevíme a s největší pravděpodobností se už ani nic moc nového nedozvíme. Bavíme se o době mezi světovými válkami a o oblasti, která byla dřív osídlena většinovým německým obyvatelstvem. Proto nepřekvapí, že mezi místními byla vesnice mnohem více známá pod jménem Märzdorf, než pod českým Martínkovice. Broumovské stěny se paradoxně nazývaly hned třemi různými jmény. Někde se používalo Sterngebirge, jinde Falkengebirge, nebo Faltengebirge. Podle dostupných údajů žilo v roce 1930 v Martínkovicích 1628 obyvatel, z toho 93 Čechů. Jak všichni víme, situace se po druhé světové válce zásadně změnila. Nicméně žádný strach, do politických dějin se pouštět nebudu. Jednak nás zajímá hlavně lezení a za druhé se zdá, že i 75 let od konce války je to stále dost citlivé téma.

Co tedy víme o lezení nad Martínkovicemi určitě? Kdo lezl na Veverku v sektoru Za Beránkem (než to správa CHKO zakázala), tak ví, že nejfrekventovanější normálkou je Stará cesta za II. Začíná se od severu krátkou stěnkou, která se dá lézt klidně i v pohorkách. Vyleze se na balkón, z něho krátkým komínkem na větší plató. Potom soutěskou za vydatné pomoci starých kořenů do sedla mezi nižší a hlavní vrchol. No a tady pozor! Normálně by se asi použilo stavění a potom rajbasem lehce až na vrchol. Ruka neznámého kameníka tu však do stěny vykutala tři záseky, díky kterým se lezení obejde i bez stavění. Jsou to dvě kapsičky na ruce a jeden větší zásek na nohy. Výstup se tak stal hračkou i osamoceným dobrodruhům. Největší srandu si pak člověk užije, když slézá dolů a nohama šátrá po zásecích, které nejsou shora vidět. Nahoře je dodnes čitelný letopočet, který si lze lehce splést s datem 1929.

Kromě Veverky vím ještě o zásecích na Třech prstech (Děla na Velké kupě) a na Orlím hnízdě v Zaječí rokli. Schválně je při příštím lezení zkuste najít. Kdo tyto záseky vytvořil, to už dnes nikdo neví. Každopádně sekat do skal umělé chyty a stupy je pěkná prasárna. Věděl to už na konci 19. století slavný průkopník pískovcového lezení Oscar Schuster a od něj to přejali i všichni ostatní Sasové. I na českých píscích bylo za první republiky nemyslitelné, aby si někdo vypomáhal při lezení tím, že si sem tam přisekne stup. Autorem byl tedy pravděpodobně někdo místní, kdo neznal lezeckou etiku a prostě se chtěl jenom dostat nahoru, nebo to chtěl ostatním výrazně ulehčit. No a když je řeč o místních, tak existuje hned několik důvodů, proč se domnívat, že to byl určitě někdo z Martínkovic.

Hoši z martínkovického Arbeiter-Turnverein. Byl někdo z nich jako první na Veverce?

Zdroj: Die Gemeinde Märzdorf, str. 53

První bod je nasnadě – všechny jmenované skály jsou nad Martínkovicemi, a to ještě k tomu v jejich katastru, kde místní běžně hospodařili se dřevem. Být v té době klukem z Martínkovic, bylo by úplně jasné, že bych se okolo těchhle skal toulal. Další indicii jsem našel ve druhé vrcholové knížce z Lucifera. Karel Šmíd tu na prvních stranách popisuje, že na vrcholu našel původní knížku z roku 1939 (bude o ní řeč příště), kde je věž pojmenovaná jako Befreiungsturm (věž osvobození) a že po poradě se spolulezci ji snesli a uložili do archivu (kde se později ztratila). Přesto vzdávají hold prvovýstupcům a dále druhé partě sedmi Němců, kteří věž zdolali 7. září 1941. Byla zde opsána i jejich jména: August Reimann, Rudolf Chlupatsch, Hellmut Jansa, Kurt Witwer, Fritz Trochanowsky, Hermann Hausdorf a Herbert Knittel. Nikdo je sice neznal, ale tušilo se, že to byl zřejmě někdo z Martínkovic. Úplnou náhodou jsem jejich jména nedávno našel v knížce Die Gemeinde Märzdorf od Hugo Kleinera a Rudolfa Walzela. Je to zajímavé čtení, kde popisují, jak dříve Martínkovice vypadaly, jaké tu fungovaly spolky, jaké se pořádaly slavnosti atd. Součástí je i seznam domů podle čísel popisných, kde je uvedeno, kdo kde bydlel. No a tam jsem šest ze sedmi jmen našel. Téměř všichni bydleli v dělnických domech č.p. 266, 267 a 268.

Chata pod Korunou v Martínkovicích, na fotce zbrusu nová při slavnostním otevření.

Zdroj: Die Gemeinde Märzdorf, str. 56

A tady se dostáváme ke třetímu bodu. V Martínkovicích před válkou fungovaly dva tělocvičné spolky. Deutscher Turnverein a Arbeiter-Turnverein. První byl založen už v roce 1899 a patřil do sítě německých tělocvičných spolků, které fungovaly skoro ve všech větších obcích s německým obyvatelstvem. Klubovnu měli v hospodě v horní části vesnice, č.p. 88, kde se scházeli pravidelně každý čtvrtek. Měli poměrně široký záběr činnosti. Jednak se věnovali sportu od gymnastiky, přes cyklistiku až po pro nás netradiční faustball, ale také hráli ochotnické divadlo, pořádali plesy, karneval, atd. Kromě jiného také vybudovali dnešní fotbalové hřiště a uspořádali několik okresních cvičení, něco jako německá obdoba našich sokolských sletů.

Druhý spolek je pro nás ale zajímavější, protože se v něm sdružovali dělníci z místní textilky. Ti dělníci, kteří bydleli v dělnických domech 266 až 268, tedy zřejmě i ti naši lezci z Lucifera. Tento dělnický spolek byl založen před první světovou válkou. Nejdřív se věnovali tehdy populární nářaďové gymnastice, ale později svůj repertoár rozšířili i o míčové hry. V roce 1929 si za tímto účelem obstarali pozemek pod lesem, kde později svépomocí vybudovali i dřevěnou klubovnu a tělocvičnu – dnešní Chatu pod Korunou. Tady pořádali různé letní slavnosti a soutěže pro děti. Jednou z nich měl být i šplh po dřevěném kůlu, a to až do cca deseti metrů. Dnešním učitelům a metodikům z toho určitě vstávají hrůzou vlasy na hlavě, ale tehdy se bezpečnost očividně tolik neřešila. Bohužel, žádnou zmínku o lezení ve skalách jsem v knížce nenašel. To ale neznamená, že se žádné nekonalo. Martínkovičtí měli tehdy Stěny dobře nachozené. Svědčí o tom jeden úryvek, který jsem si dovolil volně přeložit a kterým se dnes rozloučím. Je z pasáže, ve které Gerhard Janisch popisuje, jak byl vystěhováván do Německa. Myslet si o tom můžeme cokoli, ale jedno upřít nelze – kdo má opravdu rád svůj rodný kraj, tomu se těžce odchází…

Po 45 letech si stále pamatuji, co jsem si tehdy říkal: ‚Gerharde, všechno si dobře zapamatuj!‘ Milované a tolikrát prochozené hory od Koruny po Hvězdu. Tehdy jsem nevěděl, jestli ještě někdy uvidím svůj milovaný domov. Nestydím se za slzy, které se mi spustily z očí ve chvíli, kdy se mi vesnice ztratila z dohledu.“

Poznáte co je to za věž? I z tohoto obrázku je vidět, že místní svoje skály dobře znali…

Zdroj: Die Gemeinde Märzdorf, str. 25

Použité prameny:

KLEINER Hugo, WALZEL Rudolf, Die Gemeinde Märzdorf, Forchheim: Heimatkreis Braunau, 1991.

Lucifer, vrcholová knížka 1953-1973

http://www.braunau-sudetenland.de/braunau/staedte/maerzd.htm

Celý článek o historii lezení v Broumovských stěnách zpracoval a napsal

Jan Meško

Remi

Autor: Remi

Předseda

Jeden komentář u “Historie lezení v Broumovských stěnách 1.část”

  1. Díky Honzo na zajímavý pohled do historie lezení v Broumovských stěnách. Mé první lezecké počiny se odehrály též v “broumovkách” kolem Kačenky. Už se těším na pokračování příběhu a jsem rád že seriál je nejdřív a poprvé publikován na našich stránkách🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *