Jarmila Lemfeldová
Do indických Himálají za snem o šestitisícovce
„V horách neexistuje jistota. Jen víra, že každý krok vzhůru má smysl.“
Když jsme plánovali expedici na Kalanag (6.387 m), netušili jsme, že tahle hora, 6 387 metrů kamene, sněhu a ticha – nám dá víc, než jsme čekali. Dva týdny v indických Himálajích, sníh, déšť, zima i smích, nekonečné cesty po sesouvajících se stezkách a nakonec vrchol – tichý, bílý, dechberoucí.
Kalanag – hora s tváří hada
- Kalanag, nebo-li Černý vrchol – hora s výškou 6.387 metrů, tyčící se v pohoří Saraswati v okrese Uttarkashi ve státě Uttarakhand. Její tvar připomíná hlavu hada. Hora leží v sousedství vrcholů Bandarpoonch I, II (6.316 m, 6.102 m) a tvoří součást majestátního hřebene, který se zvedá nad údolím řeky Tons.
- A my, banda dobrovolníků s batohem plným čokolády, čajových sáčků a optimismu, jsme se rozhodli zjistit, co se tam nahoře vlastně děje.
2. října – Odjezd a první dotek Indie
- Vyrážíme (Jarmila, Tomáš, Roman, Lukáš) autem z Police nad Metují 2. října 2025 v 10 hodin do Kroměříže, přesedáme k Michalovy, Pavlovy, Václavovy a Pavlovy 2). Odtud cesta pokračuje na vídeňské letiště (parkujeme u Orange Parking), kde se potkáváme se zbytkem výpravy – Petrou, Jirkou a Jitkou. Poté noční let a přistání v Dillí, město chaosu, hluku a smogu. Všechno je jiné: barvy, pachy, lidé, zvuky.
- Navštěvujeme IMF (Indian Mountaineering Foundation – Indický horolezecký institut), kde nás vítá sám předseda, veterán, který Kalanag zdolal už v roce 1979. Po formálních procedurách, návštěvě malého muzea Tenzinga Norgaye a obědě, „Pozor,“ varují nás, „jídlo tady bývá pikantní“, nás čeká dlouhá šesti hodinová cesta autobusem do Dehradunu.
- Cestou se ještě stavujeme na české ambasádě – dva z nás tam jdou volit (Volby do poslanecké sněmovny ČR). Dva z nás tedy zachránili demokracii i v Himálaji. Silnice se vine podél lesů, a když projíždíme tygří rezervací, doufáme, že aspoň koutkem oka zahlédneme pruhované stíny v trávě. Do Hotelu The Onix dorážíme v osm večer. Jsme unavení, ale plní očekávání.
4. října – Na cestě do hor
- Vstáváme časně, čeká nás dvanáct hodin v autobuse. Snídaně v půl sedmé, v sedm odjezd. Míříme směrem k vesnici Sankri (1.980 m) – výchozímu bodu našeho treku.
- Opouštíme špinavé, hlučné město a krajina se náhle mění – ze šedého chaosu se stává zelené údolí s borovicemi a trávou. Vzduch se čistí a serpentinami pomalu stoupáme vzhůru. Také mizí signál, což někteří vítají a jiní proklínají.
- Z Mori do Sankri, jedeme už potmě. Jízda indickými horami je sama o sobě dobrodružstvím – auto poskakuje na dírách, naráží na kameny a houpe se v zatáčkách. Dorážíme až ve 21:45, unavení, ale šťastní, že jsme tam. Rychlá večeře, ubytování, a těsně před půlnocí padáme do postelí.
5. října – První kroky do Himálaje
- Ráno se probouzíme v Sankri a poprvé vidíme, co nás obklopuje – kopce, mlhu, a nad nimi siluety hor. Po snídani řešíme první komplikaci: nemáme ještě vyřízený permit. Rozhodujeme se, jestli čekat, nebo vyrazit napřed.
- V devět hodin balíme batohy a nasedáme do pick-upu Mahindra Bolero Camper směr Taluka. Nakonec nás vyvážejí až do Ganwaru (2.350m), kde vykládáme batohy a dál pokračujeme „pěšky“ (v uvozovkách, protože sníh, déšť, bláto a výškový metr mají vlastní definici chůze).
- Cesta vede džunglí a vesnicemi, kde děti zdraví „namaste“ a psi vypadají, že mají víc zkušeností s přežitím než my.
- Počasí se mírně kazí, ale není to nic hrozného. Déšť se střídá s oparem, kdo má, vytahuje deštník. Po cestě si dáváme čaj – zázvorový, chutná jako záchrana. Stezka je pěkná, jen místy blátivá. Míjíme vesnici Osla a po hodinách chůze dorážíme do tábořiště Devsu Thach ve výšce 3.000 m.
- Počasí se umoudřilo, takže stavíme expediční stany, nosiči si rozdělují zásoby a staví kuchyni. Dokonce nám vykopali dvě latríny – luxus v divočině.
- Večeře: čočková omáčka, rýže, zelenina, sladké nudle, česneková polévka s mrkví. Měří nám saturaci a tep. Všechno běží, jak má. První noc v horách.
Sankri
Ganwar – překládka
6. října – Sníh v Ruinsara Tal
- V noci mi zima nebyla, jen jsem nemohla spát – někde pod karimatkou tlačil kámen, který jsem v temnotě marně hledala. Ráno vstávám v 6:15, nebe je zatažené a padá pár kapek. Nad táborem krouží krkavci a křičí, jako by tušili, že dneska nikam nepůjdeme.
- Snídaně je bohatá – omeleta, tousty a rýžová kaše. Po ní balíme věci, ale v devět hodin, kdy máme vyrazit, se rozprší naplno. Stany necháváme stát a místo pochodu se hraje „Člověče, nezlob se“. Roman, Lukáš, Tomáš a Jitka hrají s vášní, jako by šlo o medaili.
- Kolem poledne se počasí trochu zlepší. Balíme, přecházíme přes lávku a podél řeky mírně stoupáme. Jenže po necelé hodině začíná znovu pršet a my se schováváme v malém přístřešku. Déšť neustává, takže pokračujeme dál – promočení, ale rozhodnutí dojít až k jezeru Ruinsara Tal (3.500m).
- Dorážíme až v šest večer, v chumelenici. Mokrý batoh, mokré boty, mokrá nálada, stavíme stany a zalézáme do spacáku.
Poučení dne: Velký igelitový pytel v batohu zachrání duši i spacák.
- Nosiči dorazili těsně před námi a ve sněhu staví kuchyň. Vašek se opozdil, má zažívací potíže a jsme rádi, když ho vidíme přicházet. Rychlá večeře a spánek. Déšť se mění ve sníh. Expedice je teď skutečně v horách.
- Ráno nás vítá osm centimetrů čerstvého sněhu. Svět je tichý, jen vítr občas zahouká mezi stanovými pruty. Venku je zima, ale krásně.
- Snídaně: rýžová kaše a tousty. Pár vloček sněhu dopadá na ruce, když držím hrnek s čajem. Pak začne sněžit naplno a padne rozhodnutí zůstat na místě.
- Celý den trávíme ve stanu. Čteme, povídáme si, někdo spí. Po obědě se spojujeme vysílačkou s vesnicí v údolí – tam svítí slunce, ale k nám se zatím neprobilo. Až večer se vyjasní. Hory se lesknou ve světle měsíce, sníh křupe pod nohama.
- Noc je chladná, ale nádherná. Jen muly těžko hledají pod sněhem něco do žaludku a tak se stahují níže.
8. října – Konečně slunce
- Ráno jasné, ale mrazivé. Stany jsou pokryté ledovou krustou. V devět máme snídani – míchaná vajíčka, tousty, müsli. Konečně se usmíváme, když se slunce opře do hor.
- Při čekání na muly, které mají pomoci s vynáškou, sušíme mokré věci. Kolem poledne konečně balíme a vyrážíme do Base Campu (BC) Kyarkoti, do výšky 4.215 m. Počasí se mění každou půlhodinu – chvíli sněží, chvíli svítí.
- Na trase je jeden nepříjemný traverzový úsek – kluzký svah se sněhem a travou. Část skupiny se otáčí hledat schůdnější cestu, ostatní pokračují. Nakonec v půl čtvrté dorážíme do BC. Jsme vysoko, nad hranicí lesa, v krajině kamene, ledu a ticha.
- Ale bagáž zůstala někde v mlze. Muly kvůli počasí zůstaly níže. Musíme improvizovat: spacáky a karimatky nám půjčuje jiná expedice. Spíme po třech ve stanech.
- V noci ležíme na nakloněné ploše, sníh taje pod stanem, ale nikomu to nevadí. Čteme si Kurtyku a smějeme se absurditě – číst o čistotě alpinismu, když jsme obalení bahnem a pachem česnekové polévky.
9. října – Kyarkoti Base Camp, kde se sníh mění v čaj
- Ráno chumelí, ale pak se obloha roztrhne. Napadlo dalších deset centimetrů sněhu, ale slunce hřeje tak silně, že ho rychle mění v břečku.
- Kuchyňský stan se propadl – neunesl tíhu sněhu. Čas si krátíme slovním fotbalem, stavěním sněhuláka a koulovačkou. Nosiči dorazí až po poledni, unavení, ale s úsměvem. Konečně máme všechno vybavení.
- Po obědě jdeme prozkoumat nástupovou cestu, kudy povede výstup do ABC. Traverzujeme svahy, občas se suneme po trávě pokryté ledem, přeskakujeme potoky. Nakonec vystoupáme asi do 4.400 metrů a vidíme první části ledovce.
- Zpátky v BC se myjeme v potůčku – voda ledová, ale po dnech bez mytí euforická. Večeře je luxusní: rajská polévka, hranolky, pizza, taštičky se zeleninou, sladká kaše. Po týdnu v horách to působí skoro slavnostně. Jen moje trávení protestuje – dvakrát za večer musím běžet ke stanové latríně. Endiaron to jistí.
Muly přichází
10. října – Vynáška do ABC
- Ráno je nádherné, modré nebe, -5 °C, ticho. Průjem ustoupil, takže hurá na nohy. Dnes máme vynést vybavení do Advanced Base Campu (ABC 4.590 m).
- Vyrážíme v 8:40. Cesta vede po známé trase, přes sněhový žlab a jeden fixní traverz, potok. Jitka otáčí, necítí se jistě. My ostatní pokračujeme. Slunce pálí, jdu v krátkých kalhotách a tričku. Postupujeme pomalu, zvykáme si na výšku. Po třech hodinách jsme nahoře – nádherné místo obklopené hřebeny.
- Roman s Michalem už staví stan, přidává se Tomáš a Pavel, já přicházím těsně za Lukášem. Vašek a druhý Pavel dorážejí o něco později. Michal se rozhoduje sejít jinou cestou – zdá se mu bezpečnější, i když delší. My ostatní: Roman, Lukáš, Vašek, Pavel a já jdeme stejnou cestou.
- Zpáteční cesta ubíhá rychle. V BC jsme ve tři odpoledne, když začínají padat první krupky sněhu. Kuchtík nás vítá teplou polévkou.
11. října – Návrat do ABC a aklimatizační výstup k C1
- Noc mrazivá (-9 °C), ale spacák drží. Ráno snídaně – čaj, vajíčka, ovesná kaše – a tradiční bonus: průjem po jídle. Jitka se bojí traverzu a zůstává v BC. My balíme a vyrážíme v 9:20. Cesta je známá, počasí krásné, jen to slunko pere.
- V ABC (4.590 m) stavíme stany a odpoledne vyrážíme s Romanem a Lukášem prozkoumat cestu do C1 – vyšplháme až na 4.780 m. Výhled luxusní, hlava drží, jen břicho stále sabotuje.
- Vaříme si sami, voda je 50 m daleko, tak se trochu proběhneme s ešusem. V 17:30 zalézáme do spacáků – jakmile zapadne slunce, je to jak v mrazáku. Přichází klid, který znají jen ti, kdo spí uprostřed ledovce.
Aklimatizace
Aklimatizace
12. října – Výstup do C1 aneb batoh, co váží jako já
- Tady už jde do tuhého. Ráno kolem -10 °C, nechce se ze spacáku ani náhodou. Vaříme čaj a vajíčka, stolice stále řídká.
- V 10:00 vyrážíme. Slunce pálí, batoh má asi 18 kg a připadám si jak želva. Do C1 (4.970 m) dorážíme kolem 13:15. Za hodinu přichází i Jitka, ale chudák zvrací – klasika, výškovka.
- Michal nám dělá přednášku o okolních štítech, pamatuji si, ostrá špice vlevo od Kalanagu je „Žlutý zub“.
- Pozorujeme skupinu, co byla dnes na vrcholu. Jednu dívčinu přinášejí dolů a dávají jí kyslík – realita himálajských expedic bez filtru.
- Večer vaříme čaj a polévku, zapadá slunce, vítr lomcuje stanem. Tomáš dvakrát leze ven kontrolovat stanové kolíky. V noci jasno a mráz jak v lednici.
Kalanag a Žlutý zub
13. října – Výstup do C2
- Ráno 13. října se vydáváme do C2 (5.410 m). Tomáš uvažuje, že to otočí, Jitka naopak pokračuje. Já si mezitím vykoledovala monumentální opar – paráda do vizitky. Prudké svahy, ledové plotny, fixy, trhliny. Každý krok bolí.
- Ale když po čtyřech hodinách dorazíme na místo, rozhostí se zvláštní ticho. Jen vítr a obrovský prostor kolem. V dálce vidíme bílé pyramidy hor – mezi nimi i náš cíl.
- Rozpouštíme sníh na vodu, vaříme polévku a čaj. Připravujeme věci na zítřejší pokus o vrchol.
- Večer v -15 °C zalézáme do spacáků a čekáme na den D.
14. října – Den, kdy jsme stáli na vrcholu
„Nahoru jdeš pro výhled. Dolů pro pivo.“
- Budíček v 4:00, venku tma a mráz. Balíme, zapínáme čelovky a vyrážíme.
- Tomáš zůstává ve stanu, Jitka to otáčí, Pavel bojuje jak lev. Cesta je nekonečná – trhliny, ledové svahy, prachový sníh, 70° výstupní úseky, řídký vzduch. Dech, který slyšíš víc než vlastní myšlenky. Posledních sto metrů je boj s vlastní hlavou.
- Na vrchol se dostáváme kolem poledne: Michal, Pavel, „styčný důstojník“, pak Jirka s Petra, Lukáš a já s Romanem.
- Stojíme na Kalanagu – 6.387 metrů nad mořem. Pod námi moře oblaků, kolem ostré hřebeny, ticho a vítr. Objímáme se, jsme unaveni, děláme fotky, polykáme slzy.
- Sestup? Taky žádná legrace, ale teplý džus v BC byl lepší než šampaňské. Tento den jsme si sáhli na hranici svých sil – a na sen, který jsme si splnili.
Výstup na vrchol
Konečně vrchol 🙂
15.–21. října – Návrat do civilizace
- Dostáváme dort a slavíme úspěch. Hory jsou tentokrát laskavé.
- Při návratu do Ruinsara Tal svítí slunce a sníh zmizel. Krajina, kterou jsme dřív viděli v bílé pustině, je teď plná barev. Postupně scházíme do Sankri, kde nás čekála květinová sprška a noc v posteli.
- Zbytek cesty – Dehradun. V Dillí pak znovu chaos po týdnech ticha, první studené pivo, tuk-tuky, památky UNESCO (Červená pevnost, Humájúnova hrobka, Kutub Minár) a pokoj se štěnicemi. Luxusní all inclusive.
- Po týdnech ticha hor najednou svět zase hučí.
Poděkování
- Děkujeme našim kuchařům, že nás krmili i tehdy, když jsme si mysleli, že už jíme jen páru.
- Díky nosičům, ti praví hrdinové výpravy, kteří vynesli všechno, co jsme neunesli my (tedy skoro všechno).
Závěrem
- Expedice na Kalanag nebyla dovolená. Výstup byl víc než jen sportovní výkon. Byla to zkouška trpělivosti, odolnosti, žaludku i přátelství. Hory nám ukázaly, že síla není jen ve svalech, ale i v hlavě a srdci.
- Některé „dovolené“ končí koktejlem u moře. Tahle skončila oparem na rtech.
- Každý z nás si z Kalanagu odnesl něco jiného – vzpomínku, pokoru, radost, i kousek toho ticha, které nahoře slyšíte jen vy sami.
Účastníci:
- Vedoucí: Ing. Michal Kleslo
- Ing. Pavel Skalka, Petra Štajnerová, Jiří Kubeš, Jitka Fafejtová, Václav Zycháček, Ing. Pavel Kašpar, Roman Rudolf, Ing. Lukáš Černý, Tomáš Nosek, Jarmila Lemfeldová
Vrchol dosažen: 14. října 2025, 12:00, výška 6.387 m
Foto: Jarmila Lemfeldová
Napsala: Jarmila Lemfeldová
