Tak letos to už bylo po páté, co jsme se sešli u Škuneru. Sluníčko hřálo, vysoké borovice propouštěli paprsky podzimního slunce a vytvářely dlouhé stíny a my zavzpomínali na naše kamarády.
Kde pro to najít vhodnější místo!?
Moc nás nebylo, ale kytka byla položena, svíčka ozářila temný výklenek údolní stěny Škuneru a s dětmi jsem vylezl na vrchol a udělal zápis do vrcholové knihy. Bylo to pěkné nedělní odpoledne. Až se nechtělo věřit, že po propršeném dopoledni se udělá tak krásně.
Poučeni z minulého roku, jsme si tentokrát vzali košík na houby a dobře jsme udělali. Byl skoro plný. Na závěr došlo i na malované kamínky, kterými byli někteří z nás obdarováni 🙂
Všem jsem předal pozdravy od Rekína, Bohouše a Jarči, kteří mě o to požádali.
DKH Broumov znovu po roce zorganizoval príma akcičku pro naše nejmenší horolezce.
V letošním roce bylo docela těžké vybrat vhodný termín. Nejdříve nás zaskočil COVID 19 a pak neustále špatné počasí o víkendech. Ale kdo se bojí….sedí doma! Prostě jsme to museli risknout. S Jardou, Jarčou a Martinem, hlavními organizátory akce, jsme jako den „D“ vybrali 13. červen. S počasím se vyjednávat nedá a plánovat se musí aspoň čtrnáct dní dopředu, aby si všichni, kteří si chtěli s dětmi zalézt zařídili volno.
Po Ostaši a Bišíku jsme tentokrát vyrazili do Zaječí rokle v Broumovských stěnách. I tam se najdou lehké výstupy pro ty naše nejmenší horolezčata 🙂
Týden před naplánovanou akcí se rozjely přípravy plným proudem. Bylo potřeba zajistit klíče od chaty, připravit diplomy a pro malé horolezce vymyslet nějaké mlsné překvápko! V neposlední řadě nažhavit telefon a počítač a ověřit si, kolik se nás asi sejde. Všechno zaklapalo a nakonec se nás sešla docela velká parta v počtu 19 lidí a dvou psů 🙂 V sobotu dopoledne zatím svítilo slunce, ale „rosničkáři“ slibovali na odpoledne bouřky. Proto předseda zavelel a všichni jsme zamířili k chatě, kde jsme si odložili věci na pozdější opékání a pak teprve šli do samotných skal.
Odposlechnuto od dětí:
Tati a proč jsme zas nemohli jet lézt na Ostaši? A proč se ptáš, něco se ti tady nelíbí? I tady jsou pěkné skály na lezení! No jo, ale tady není hospoda, kde si pak můžeme dát „smažák“ a hranolky :)!
Přesun pod věže proběhl po indiánském způsobu a nikdo si zatím koleno nenatloukl. Horší už to bylo s výběrem skály. Po dlouhých deštích byly ty lehké a hodně položené cesty klouzavé. Skály se prostě potily! Asi strachy před tou hromadou dychtivých lezců 🙂 Věž s příznačným názvem Špunt nás ale přijala, a tak mohlo lezení začít. Nejdřív s ostychem, ale po prvních odvážlivcích se už střídalo jedno dítě po druhém.
Špunti na Špuntu
Potom jsme se přesunuli pod Orlíčka na pěknou kyzovou stěnu a lezení jsme ukončili na pěkné hraně, na věži zvané Trosky. V těch skalách ten čas příšerně letí, než jsme se při tom lezení všichni vystřídali, přišlo odpoledne a začalo všem kručet v břiše.
Odposlechnuto od dětí:
Tý jo, to je pořádná spára! To by mě zajímalo, kdo by jí vylezl?! Já vím kdo! A kdo? No přece předseda!
Bouřka se nám jako zázrakem vyhnula, a tak jsme se mohli pěkně za sucha přemístit na chatu, rozdělat oheň a začít opékat. Malým lezcům pěkně vyhládlo. Pustili se do buřtů, až jim lupalo za ušima 🙂 Po jídle si k sobě předseda zavolal všechny děti a pochválil je za výjimečné lezecké výkony. Udělil jim diplomy za statečnost a každý dostal čokoládové vejce s překvapením a „pitíčko“. Bylo krásné odpoledne a dětem se ještě domů nechtělo, a tak jsme se vydali do nedalekých temných roklin zažít další dobrodružství.
V soutěskách nás čekalo nezvyklé množství vody a bahna. Majda dokonce v jedné hluboké bažině utopila botu. Rozjela se záchranná akce a bota se po sondáži dlouhými klacky přeci jen našla, a tak jsme mohli pokračovat dál. Žebříky po kterých jsme lezli, už taky něco pamatovaly. Někde dokonce chyběly šprycle. Všichni jsme se shodli na tom, že to bylo těžší lezení, než dopoledne na skály!
Ale nakonec jsme všechny nástrahy zvládli a Jarča nás neomylně protáhla labyrintem skal až k cíli. Ještě jsme si udělali odbočku k nedalekým Slavenským hřibům, kde proběhlo závěrečné lezení, ale to už bez lana. Byli jsme zpět u chaty a poskládali jsme naše unavená těla do trávy. Slunce už zapadalo za obzor, ale poskytlo ještě dost teplých slunečních paprsků. V korunách stromů šustil večerní vánek a ty se kolébali ze strany na stranu. Vzduch voněl čerstvě posekanou trávou a nás pomalu přepadala dřímota.
Prožili jsme krásný
den. Užily si to děti i dospělí a ta námaha s přípravou stála určitě za
to. Už se těšíme na příští rok. Kdo to ví, kam zase polezeme?
A proč bychom se báli na ty naše skály dudlá, dudlájda…..
