ŠKUNER 2021

Publikováno 10.10.2021 / Oddílová akce

Tak letos je to už šest let, co se z Bar de Ecrins nevrátili naši tři kamarádi. Říká se, že čas vše zahojí, ale v tomhle případě, aspoň u mne, toto přísloví neplatí.

Jak se přiblíží podzim a ve vzduchu začne poletovat první listí, slunce se pomalu přesouvá níž a níž za obzor, stíny se prodlužují, tak v tu chvíli si vzpomenu na ten osudný rok.

Před těmi šesti lety jsme ještě o „fesťáku“ spřádali plány na podzimní lezení a už pomalu plánovali jarní „skialp“. A ouhle, dopadlo to úplně jinak. Já v polovině září odjel do Omiše na vyhřáté vápno a kluci pro změnu do zasněžených Alp, zdolat Mont Blanc. Na poslední chvíli, kvůli počasí, své plány změnili a namířili si to ještě kousek dál na jih na Bar de Ecrins – na jednu z nejlehčích čtyřtisícovek, kam ročně vystoupají tisíce horolezců. Já se z Omiše za čtrnáct dní vrátil, kluci z Alp už ne!

Jak se říká, ocitli se v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. Nikdo z těch osmi, co traverzovali na normální cestě vrcholový svah nemohl tušit, že nestabilní vrstva sněhu jejich váhu neudrží…..

V oddíle nám na ně zůstali krásné vzpomínky, hlavně na chvíle strávené při společných akcích. Lezení, skialp, horská kola, tak to už s nimi nikdy nezažijeme.

Jedna z nezapomenutelných akcí byla i ta u Škuneru. Při jednom podzimním lezení u Robinsona jsme si s Otou všimli jedné „neudělané“ věže mezi Robinsonem a Pátkem. Brzy jsme se tam vrátili, ale to už s krabičkou, zápisníkem a vrcholovým kruhem – slaňákem. Přidala se k nám ještě Maru. A tak tenkrát vznikl Škuner se svými krátkými pěti cestami. Měli jsme z toho s Otou velkou radost. Konečně jsme měli svoji společnou věž a na ní i lehké cesty, které vylezou naše děti.

A Možná i proto, jsme se tenkrát po té tragédii v oddíle domluvili, že každý rok se u Škuneru sejdeme a vzpomeneme si na naše kamarády. A ne jen na Otu, Jirku a Milana, ale na všechny ostatní, kteří prošli broumovských horolezeckým oddílem.

Tak tomu bylo i letošní rok. Počasí jsme si nemohli přát lepší. Stálá parta se sešla v obvyklém počtu a někteří se omluvili ze zdravotník důvodů, doufáme Rekíno, že už ten vytáhlý zub nebolí!

Položili jsme kytičku, zapálili tři svíčky a jako každý rok, došlo i na vrcholový zápis. Ti nejmenší se na Škuner s radostí vyškrábali a podali nám vrcholovou krabičku. No slézání dolů bez lana už bylo horší, ale to jsme společnými silami bezpečně zvládli.

Tak zas za rok Škunere!

Text a fotky Remi