Historie lezení v Broumovských stěnách 2.část

Autor: Jan Meško 30.3.2021

28. července 1935

oblast Hvězda – sektor Kovářova rokle, levá str. – věž Větrná – Cesta ČS. alpistů V

oblast Hvězda – sektor Mezi Hvězdou a Kovářkou – věž Mušle – cesta Náhorní VI

Jednoho pěkného letního dne si po cestičce od Hvězdy k Supímu koši vykračuje veselá pětičlenná skupina. Vepředu dva hoši nedočkavě vyhlíží, kdy už se jim před očima objeví nějaké pěkné skály. Za nimi dvě slečny zaujatě poslouchají vyprávění náčelníka Klubu alpistů československých. „Ve skále se jde opatrně a každý krok a pohyb provádíte tak, že máte možnost se vrátiti do původní posice. Při žádném kroku ani hmatu rukou nesmíte ztratiti rovnováhu. Ve skále musíte míti tři pevné body a pak teprve musíte hledati čtvrtý. Leda byste lezly kromobyčejně těžkou rutu, jako tehdy my na Vajoletských věžích…“ Hovor i cesta zvolna plynou, až se skupina zastaví na první vyhlídce. Pod nimi je skalní útvar ve tvaru kočičí hlavy, za ním výhled na Broumov. „Podívejte, na té skále nalevo je něco jako MUŠLE… a je to určitě věž! Tu bychom mohli zdolat po cestě zpátky…“

Vlevo skalní věž Mušle, vpravo skupina skal okolo Větrné

Foto: RNDr. Jan Moravec, zdroj: http://etf.cuni.cz/moravec/fotky/

Ano, i touto scénou mohl předcházet úplně první doložený výstup na skalní věž v Broumovských stěnách. A abych pošimral naše národní ego (pokud něco takového existuje i bez hokejových turnajů), tak musím vypíchnout, že na rozdíl od Adršpachu, Teplic a dokonce i Ostaše, v Broumovských stěnách se o první zadokumentovaný prvovýstup zasloužili Češi z Klubu alpistů československých.

A co že je to za klub? Slovo alpista, nebo alpismus zní trochu zvláštně, ale v době první republiky se zřejmě běžně používalo namísto dnešního alpinismu. Alpisté, či-li horolezci, neměli po první světové válce žádnou samostatnou organizaci. Před válkou fungoval buď německo-rakouský Alpenverein, anebo českými vlastenci oblíbené Slovinské planinské drušstvo. Po válce se horolezci potkávali buď v Klubu českých turistů, nebo ve Svazu lyžařů, ale ani v jednom spolku se necítili komfortně. Proto dne 23. června 1924 založili Alpistický odbor při Svazu lyžařů ČSR a už 13. listopadu toho roku se úplně osamostatnili a vytvořili Klub alpistů československých, zkráceně KAČs.

Vlevo znak KAČs, zdroj: horolezeckaabeceda.cz

Vpravo titulní stránka Věstníku Klubu alpistů československých, ročník 1935, číslo 3.

Zezačátku těžili hlavně ze zkušeností bývalých členů Českého odboru zmiňovaného Slovinského planinského drušstva, ale s tím, jak se členská základna rozšiřovala, převzali otěže noví, často vynikající lezci, kteří se nesmazatelně zapsali do historie českého lezení. Za všechny jmenuju např. Rudolfa Otto Bauše, Miroslava Jedličku, Františka Kroutila, nebo Josefa Janebu. Od roku 1934 začali vydávat svůj vlastní časopis, Věstník Klubu alpistů československých. Prolistoval jsem si všechna dostupná čísla a nechal na sebe dýchnout ducha doby. Hlavní dojem, který jsem si z toho odnesl, je ten, že pro alpisty byly na prvním místě vysoké hory. Tomu podřizovali vše. Klub měl pražskou centrálu a tři odbočky – v Hradci, Plzni a Brně. Všichni měli vyhlédnuté nějaké skály okolo, kde se scházeli o víkendech a svátcích. Pražáci lezli hlavně v Černolicích, Brňáci v Babím lomě, Plzeňáci na Radyni a Hradečáci společně s pražskými kolegy hlavně v Prachově, ale taky třeba ve Skaláku a v Příhrazech. Naše skály pro ně ale nebyly vrcholem lezení, nýbrž jen prostředkem k tréninku na hory. Ve 3. čísle Věstníku z roku 1936 se třeba píše: „Alpismus není sport. Horolezectví, které je jeho hlavní technickou složkou, může se však snadno zvrhnouti, vidíme-li jen v něm konečný cíl. Snaž se proto, aby byl z tebe dokonale technicky vycvičený alpista a nikoliv horolezec-sportovec… není vrcholným cílem horolezectví, aby byla překonána nějaká těžká partie ve cvičné skále, ale … je cílem horolezce horolezecká tura ve velehorách. Jen z takové, poctivě vykonané tury, pramení opravdová radost a vnitřní uspokojení.“

Nevím jak u vás, ale u mě pramení vnitřní uspokojení jedině z našeho krásného písečku 🙂 Když se povede něco těžkého na on-sight a je to zakončené posezením u zlatavého moku, to je pak panečku opravdová radost… Přesně tohle by ale alpisté slyšet nechtěli. I když kdo ví, jak to u nich tenkrát doopravdy bylo. Přestože se jejich zraky upínaly k Alpám a dalším velehorám, zanechali nám tu po sobě úplně první české horolezecké průvodce po pískovcových oblastech – Horolezecká cvičení v Prachovských skalách od Josefa Janeby (1934), Cvičné skály a horolezectví v Československu od Rudolfa Piláta (1938), Skály na Mužském od Rudolfa O. Bauše (1948), nebo Pískovcové skalní oblasti v Čechách od Miroslava Jedličky (1961).

Obálky prvních horolezeckých průvodců po českých pískovcových oblastech

Ale zpět k našim výletníkům. Stalo se, že onoho červencového dne roku 1935 přijel na Hvězdu náčelník královehradeckých cvičitelů, Josef P. Z. Pilnáček. Příjemnou společnost mu dělala jeho budoucí žena Věra Klozarová, dále mladá členka hradecké odbočky Zdeňka Čížková a dva hoši, o kterých jsem bohužel nezjistil nic bližšího – N. Kynčl a František Linhart. První měl být z Pardubic a druhý z Hradce, ale ani jeden z nich nemá na svém kontě žádný další prvovýstup a ani o jednom se v klubovém věstníku nepíše. Leda že se jednalo o Jana Kynčla z Pardubic. Ten byl také cvičitelem (instruktorem) KAČs a mentorem pardubických lezců. Mohl to být i nějaký jeho příbuzný.

Josef P. Z. Pilnáček, zdroj: skalnioblasti.cz

Zajímavá je ale postava našeho hlavního hrdiny, Josefa P. Z. Pilnáčka. Hradečákům je to jméno určitě povědomé. Aby taky ne, vždyť se na Pospíšilově třídě stále chodí okolo Pilnáčkovy továrny, byť už se tam mýdlo a saponáty nevyrábí. Narodil se 9. března 1905 do známé rodiny hradeckých továrníků-prokuristů. Jeho otec, Josef V. B. Pilnáček, byl mezi lety 1929 a 1942 dokonce starostou Hradce Králové. Řídil tedy město v době, ve které se díky rozsáhlé moderní výstavbě začalo Hradci přezdívat „salón republiky“. Alpistu Pilnáčka v mládí vyslali na zkušenou do zahraničí. Měl nějakou dobu pobývat i ve Švýcarsku, kde přičichl k lezení a vysokohorské turistice. Po návratu domů ve své zálibě pokračoval a vstoupil do KAČs. Bohužel jsem nezjistil kdy přesně to bylo, ale myslím si, že mohl být jedním ze zakládajících členů. Byl poměrně aktivní. Už v jednom z prvních čísel věstníku v roce 1934 byl uvedený mezi cvičiteli klubu. Svému příteli Josefu Janebovi pomáhal při přípravě průvodce po Prachovských skalách a v roce 1935 byl u zrodu hradecké odbočky KAČs. Jak moc mu to šlo na skalách, to nevíme. V databázi na webu skalnioblasti.cz má uvedených 14 prvovýstupů, přičemž nejtěžší je za IV. V horách se mu ale dařilo. V šestém čísle Věstníku z roku 1934 se můžete dočíst, že skupina pod jeho vedením dosáhla vrcholu Matterhornu Zmuttským hřebenem. Dále se jim podařil výstup na Dent du Géant a přechod montblanského masivu přes Mont Blanc du Tacul, hlavní vrchol Mont Blanc, Dôme du Goûter a Aiguille du Goûter.

Předseda Klubu alpistů Dr. Jaromír Pečírka (dole uprostřed) se svými druhy. Nahoře vpravo Josef Pilnáček, dole vlevo Josef Janeba. Zdroj: Procházka Vladimír, Z historie českého horolezectví, 2007.

Po válce se Pináček na krátko stal předsedou Klubu alpistů a v této funkci se angažoval při jednáních o sloučení KAČs a IAMES do nově vznikajícího Horolezeckého svazu. Potom ale přišel únor 1948 a jeho životní dráhu začala stíhat jedna tragédie za druhou. Ještě v roce 1948 mu byl zabaven veškerý majetek. V roce 1949 někdo na ulici přepadl jeho tatínka, který na následky bití zemřel. Z politických důvodů byl vězněn a následně s celou rodinou vystěhován do osady Stará Huť poblíž Deštného v Orlických horách. Do Hradce se už nevrátit, zemřel 23. června 1970 v obci Mcely na Nymbursku. Jeho dcera Olga Řeháčková si pamatuje, že po roce 1948 se už v Horolezeckém svazu neangažoval, a dokonce už ani nelezl. Jeho tehdejší přátelé z hradecké odbočky KAČs ho ale jezdili navštěvovat. Natolik ho měli rádi, že je od návštěvy neodradil ani stálý dohled StB.

Na lezení v Broumovských stěnách Josef Pilnáček vzpomínal takto: „Zájezd do Polických stěn byl uskutečněn koncem července neb v srpnu v r. 1935 v rámci zájezdů, které jsem tehdy podnikal, abych nabyl přehled o lezeckých terénech. Přijeli jsme tehdy v sobotu odpoledne do Police, ubytovali se v hotelu na náměstí (…) a druhý den jsme šli na Hvězdu. Jako první věž v této skupině jsme vystoupili na věž, kterou nazýváte Větrnou. (…) Při zpáteční cestě na Hvězdu jsme vystoupili ještě na Želvu v blízkosti restaurace na Hvězdě. Pro nedostatek času provedli tento výstup pouze Kynčl s Linhartem. Můj závěr z tehdejšího zájezdu byl následující: Polické stěny mají význam pro horolezce z blízkých měst jako cvičné skály. Pro horolezce ze vzdálenějších nejsou dosti přitažlivé, poněvadž jednotlivé skalní věže nejsou dosti výrazné, nestojí dosti osamoceně a struktura vlastní skály je hodně ostrá u porovnání s Prachovskými skalami neb Hruboskalskem a eventuelně s Příhrazami. To byly hlavní důvody, proč jsme se v Hradci orientovali na tyto a více jsem do Polických stěn horolezecky v pozdějších letech nejel.“

My, co jsme lezli ve Stěnách více než jednou, víme už s naprostou jistotou, že zdejší skály jsou přitažlivé velmi, a to nejen pro místní, ale i pro lidi ze vzdálenějších míst. Kdyby měli tehdy hradečtí lezci více času a mohli si projít celé Stěny, určitě by byli nadšení stejně tak, jako my v DKH 🙂

Použité prameny:

BARTŮŇKOVÁ Alena, Horolezectví. Archiv sportu a TV [online]. 2008 [cit. 2021-03-14]. Dostupné z: https://www.nm.cz/cs/file/f398429db3c5e91d0947d77e76866026/5858/Horolezectv%C3%AD.pdf

LISÁK Pavel. Vysoká hra: lezení v Adršpašsko-teplických skalách v datech. Náchod: JUKO, 2015. ISBN 978-80-86213-56-9.

POROCHÁZKA Vladimír. Z historie českého horolezectví [online]. 2007 [cit. 2021-03-14]. Dostupné z: https://www.horosvaz.cz/res/archive/042/008709.pdf?seek=1329591920

Věstník Klubu československých alpistů. V Praze: Klub českých alpistů, 1934-1937.

http://www.pilnackovatovarna.cz/historie/

http://skalnioblasti.cz

Autor: Remi

Předseda