Vysoké Tatry – jarní skialp

---

Belianske Tatry

„Řekni temu cypovi, ať sleze z těch lyží a vezme si haršajzny, bo jebne dolů!“

Pro neznalé ostravského nářečí následuje překlad.

„Řekni tomu lyžařskému učňovi (asi Tukínovi  :)), ať si sundá lyže a nasadí si stoupací železa, nebo se na tom ledu smekne a sletí dolů!“

Slovo cyp pochází z okolí Ostravy a Karviné. Původně se jednalo o označení hornického učně – nemotoru. V našem oddíle slovíčko cyp zavedl Jula, bo bydlí kousek od Bohumína. A používá se pro označení nemotory, ať už na lyžích nebo ve skalách. A na posledním skialpu ve Vysokých Tatrách padalo na adresu některých účastníků dost často.

Ale pěkně od začátku. Skialpinistická sekce našeho horolezeckého oddílu ve složení Jula, Jano, Tukan,  Aleš a já vyrazila v termínu 24. – 26. 3. 2017 do Malé Studené doliny ve Vysokých Tatrách. Organizátorem celé akce byl skialpinistický guru z Dolného Kubína – Jano. U něho byl také sraz ve čtvrtek večer. Jano nás už čekal a přivítal nás gulášem, pivem a místní „ohnivou vodou“. Když jsme vše vypili a snědli a Janovi se zdálo, že jsme dostatečně připraveni na přijímání špatných zpráv, oznámil nám, že s námi v pátek ráno nemůže odjet a přijde za námi až večer.

Naše parta

V pátek ráno jsme nejdříve zkontrolovali papouška, jestli tentokrát noc strávenou se skialpinisty přežil, a když jsme se ujistili, že „papouch“ žije a vesele nadává, nasedli jsme do auta a pokračovali dál do Starého Smokovce. Ve Smokovci nebylo po sněhu ani památky a ve vzduchu viselo jaro.

Hodili jsme lyže na batohy a jako těžkooděnci pochodovali na Hrebienok ve výšce 1285 m. Tady se konečně daly nasadit lyže a tak jsme se postupně propracovali k chatě „nalepeného kapitána“ (Zamkovského chata 1475 m) a v mlze jsme pokračovali dál k Téryho chatě 2015 m. Cestou nás strašil hukot lavin a v jedné chvíli, když jsme šlapali v mlze Velkým hangom, se zdálo, že nás lavina musí co nevidět schroustnout. Ale zastavila se včas a my se dostali do míst, kde jsme konečně opustili inverzní mlhu. Z levé strany se z mlhy vyklubala „žraločí ploutev“ Žluté stěny a doprava se nám konečně otevřel výhled na impozantní západní stěnu Lomnického štítu s legendární „hokejkou“.

Na „Terynce“ jsme z batohů vyndali přebytečné věci a nalehko jsme se vydali vzhůru dolinou, zjistit jaká je kvalita sněhu pro případné sjezdy plánované na další dny. V pohodovém tempu a za krásného počasí jsme se vyškrábali až do míst zvané Barania prehyba. Je ve výšce něco kolem 2450 m a naskytl se nám tu krásný výhled na Černý štít ve Velké Zmrzlé dolině.

Stupáme do Baraní prehyby

Už cestou nahoru jsme zjistili, že sjezd zpět na „Terynku“ nebude zadarmo. Kvalita sněhu se měnila postupně s výškou. První oblouky následného sjezdu byly v kašovitém hlubokém sněhu. Zde nebylo radno udělat chybu. Případný pád by měl fatální následky. Prostřední část už začala přimrzat, a tak se lyže částečně zařezávaly a dojezd k chatě byl na zmrzlém vlnkovitém firnu.

Baraní prehyba

Sjezd ze sedla

Napočítali jsme čtyři druhy sněhu a někteří z nás si připadali jako cypové, kteří jsou poprvé na lyžích! Ale šťastně jsme všichni sjezd zvládli. Jano už taky dorazil a tak jsme náš dlouhý den probrali na chatě u piva a dobrého jídla.

Zpět na chatě. Vychutnáváme večer.

V sobotu byl v plánu výstup a případný sjezd z Baraních rohů 2526 m. Probudili jsme se do překrásného dne. V noci přimrzlo, a tak první větší sklon svahu prověřil kvalitu našich tuleních pásů. Firn byl totálně zmrzlý. Výstup do Baraního sedla vedl převážně ve stínu, a tak se nedalo předpokládat, že firn změkne. Kdo vlastnil „haršajzny“, měl vyhráno. Ostatní nasadili „mačky“, lyže připnuly na své batohy a takhle absolvovali celý výstup.

Nad námi svítí Baraní rohy s bílou čepicí

V Baraním sedle jsme zkonstatovali, že za těchto podmínek by byl sjezd ze samotného vrcholu velice riskantní. Proto jsme na vrchol pokračovali jen s cepínem a stoupacími železy na botách. Hlavní cíl zájezdu byl ale splněn. Po vrcholovém fotu jsme se vrátili do Baraního sedla a opatrným sjezdem jsme sjeli do doliny pod Ladové štíty. Sjezd byl celý po tvrdém ledu a na hranách. Únavu jsme v nohách cítili, ale bylo teprve dvanáct hodin. Co bychom dělali tak brzy na chatě?!

Na vrcholu. V pozadí Ladové štíty

Sestup z vrcholu do Baraního sedla

Padlo rozhodnutí, že vystoupáme ještě do Sedielka 2372 m. Svah do Sedielka byl celý den pod přímou palbou jarních paprsků, a tak se dalo předpokládat, že sníh bude rozměklý.

Na obzoru Sedielko 2372

Sjezd ze Sedielka

V Sedielku dost foukalo a byli jsme překvapeni, když jsme nahlídli do Javorové doliny, jak málo je tam sněhu. Sjezd ze Sedielka byl o poznání lepší. Ale škoda toho prašanu. To by pak byl jiný zážitek! Druhý krásný den byl za námi. Seděli jsme v chatě a popíjeli zasloužené pivko, které se psalo na účet „uheráka“, tak přejmenovala Julu Uhra místní servírka a bylo nám fajn. Slunce házelo své poslední paprsky do „západní lomnice“ s jasně viditelnou linií „hokejky“.

Šestková hokejka patří k jedněm z nejkrásnějších cest ve Vysokých Tatrách. Před lety, po jejím vylezení, jsem si splnil svůj dlouholetý sen.

Na neděli byl plánovaný přechod přes Priečne sedlo 2352 m do Velké Studené doliny ke Zbojnické chatě a sjezd na Hrebienok. Ale do rána se počasí pokazilo, a tak jsme raději změnili plány a zvolili návrat Malou Studenou dolinou. Dobře jsme udělali. Sjezd z Terynky přes Velký hang jsme si parádně užili.

Pod Velkým hangom

Náš úspěšný zájezd jsme zakončili v restauraci na Hrebienku. Kafe a dort přišly k chuti (jen někteří z nás zas museli lemtat to studený pivo!). Skialpinistická akce se povedla a nebylo by na škodu si jí zopakovat. Nač jezdit do Alp, když Vysoké Tatry máme na lyžích tak málo sježděné!

Páteční sjezd z Baraní prehyby, foceno v sobotu z Baraních rohů

Chci taky poděkovat Janovi za naplánování jarního skialpu a jeho ženě  Veronice za výborné občerstvení a možnost přespat v jejich útulném bytě!

Vracíme se na Hrebienok. Před námi Velká Studená dolina

Fotky: Remi Martin

Celá fotogalerie k prohlédnutí i stažení je zde.