Mára na Prachovské jehle
Tak jsme se nedávno ve skalách zapovídali a přišla řeč i na našeho člena oddílu Máru, že má nějakou divnou práci a musí makat hlavně v sobotu a v neděli, kdy normální lidi jezdí do skal. A co s tím jako budeme dělat!
V týdnu má Mára času dost, a tak se domlouváme na odpoledne nebo dopoledne, ale to my normální lidi zas musíme chodit do práce, a tak to je domluva maximálně na tři až čtyři hodiny. A většinou nestihneme po lezení ani to pivko a všechno to lezení a věci kolem oddílu probrat.
Pak jsem dostal nápad! Uděláme si uprostřed týdne ještě jednu sobotu a neděli, abychom mohli vyjet na celý den do skal i s Márou! Nikomu se to zrovna moc nehodilo, a tak jsem se za oddíl obětoval já. Vyškemral jsem v „kolbence“ volno a mohli jsme někam vyrazit. Po pravidelných vlnách deštivého počasí se konečně udělalo pěkně a předpověď slibovala aspoň tři dny pěkného počasí. A vypadalo to, že oschnou i písky. Tak teď se jen dohodnout, kam vyrazit. Už dlouhodobě jsme měli v plánu navštívit Český ráj a nejlépe Prachovské skály. Na předpovědní mapě pro horolezce svítil Prachov žlutě, to znamená, že skály po dešti osychají. Tak tam ráno vyrazíme!
Již v roce 1907 byl dvojicí studentů jičínského gymnázia založen lezecký kroužek Prachov, který je činný dodnes. Téhož roku byl dvěma z nich poprvé vylezen Mnich – Modlitba skal.
Prachovské skály jsou kolébkou našeho pískovcového lezení. A kdo tam nikdy nelezl, jako by ani nebyl horolezec! V každém případě patří Prachov k našim nejkrásnějším lezeckým oblastem.
Uprostřed Modlitba skal – Mnich
Mára v prachovských skalách ještě nikdy nelezl a já naposledy v roce 1992. Bylo tedy velice nutné zapsat DKH Broumov na dominantních věžích Prachova, minimálně na Prachovské jehle a Modlitbě skal. Plán byl jasný a mohli jsme vyrazit. Do báglů jsme naházeli vercajk a nezapomněli jsme přiložit nového oddílového průvodce „Nejkrásnější cesty na písku“.
Zaparkovali jsme na parkovišti u Turistické chaty, zaplatili parkovné a po zjištění, že i horolezci musí platit vstup do skal, jsme kasu raději minuli v uctivé vzdálenosti. U prvních věží jsme vyndali nového průvodce a vzali to pěkně od první stránky. První pětkovou cestu jsme vylezli na Bertovu věž severní. Na rozlezení to stačilo, a tak následovaly cesty na Pelíšek, Krákorku, Rektorku, Kočičí jehlu, Žlutou jehlu až jsme v poledne konečně stáli pod majestátní Prachovskou jehlou.
Prachovská jehla z Rektorek
Tato neskutečně štíhlá a krásná věž mě očarovala už v začátcích mého lezení. Potom, když jsem v antikvariátu objevil historického průvodce po prachovských skalách s krásnými černobílými fotkami jehly z roku 1934, jsem se rozhodl, že na ni určitě někdy v budoucnu vylezu. Splnilo se mi to až v roce 1993.
A tak jsme tam pod ní stáli, zírali k vrcholu a přemýšleli jsme si každý sám a potichu, jestli to vůbec dáme! Jako bych tu stál poprvé. Vzpomínky na můj první výstup po dlouhých 23 letech už dávno vyšuměly. Sluníčko mezitím postoupilo už hodně vysoko a svými bodavými paprsky se do nás opřelo plnou silou. Bylo načase se pustit do výstupu. Už teď se mi potily ruce, a to jsem ještě nevylezl na sluníčko!
V sedle mezi Čapkou a Jehlou
Už jsem seděl u kruhu a byl jsem rád, že první úsek cesty mám za sebou. Moc tutových smyček tam nešlo…a v tom vedru! Schoval jsem se za hranu, kam na mě nesvítilo slunce a začal jsem dobírat Máru. Během dobírání jsem pozoroval turisty, kteří se jak mravenci pohybovali po vyšlapaných cestičkách tam hluboko dole pod věží. Vzpomněl jsem si i na Otu, kterému jsem tento výstup na letošní rok slíbil. Život tomu ale chtěl jinak … 🙁
Mára dolezl ke kruhu, pohodlně se usadil vedle mne do sedáku, utřel si krůpěje potu z oroseného čela a suše konstatoval, že to bylo docela nepříjemné lezení. Já už to chtěl co nejdříve dorazit. Hrozné vedro se stupňovalo a mě ještě čekala kolmá hrana, která až na vrchol nejde zajistit. Pár instinktivních lezeckých pohybů, v závěru se přehoupnout na nasvícenou stranu věže a už cvakám slaňák na vrcholu věže. Netrvá to dlouho a i Mára sedí u mne na nepohodlné špičce vrcholu. Podrtili jsme si ruce. Hlavní cíl byl splněn.
Na vrcholu Prachovské jehly
Teď rychle slanit a přesunout se pod Mnicha. Na něj jsme vybrali cestu s názvem Studená cesta – Čtyřkruhová varianta VII. Nastupovali jsme ve stínu, ale závěrečné sokolíky byly už na slunci a pěkně prověřily naši odolnost!
Studená cesta – Čtyřkruhová varianta
Leželi jsme na rozložitém vrcholu, nad hlavami se nám vznášel dron a byli jsme ten den asi jediní, ještě s tím bzučím dronem, kteří se pohybovali tak vysoko nad korunami všude přítomných košatých bříz. Pozorovali jsme toho drona a obdivovali majitele, který nezajištěn poskakoval po okrajích vysokých skal. Pak jsme nadvakrát slanili, vyzuli si lezečky a rozpálené nohy s úlevou zabořili do chladivého písku. Dopili jsme poslední zbytky vody v našich lahvích a ještě rychle vylezli na dvě menší věže opodál Mnicha. Na Šlikově věži se na Jihovýchodní stěně od třetího kruhu staví, ale podařilo se nám variantou cestu přelézt čistě, a tak na závěr dne padlo i jedno VIIb.
Na Šlikově věži
Ale to už se slunce při své celodenní pouti pomalu schovávalo za skály. Smotali jsme lano a s karabinami a smyčkami vše pečlivě uložili do svých batohů. Z liduprázdných skal jsme se pomalu šourali zpět k autu. Jen tak po očku jsme ještě mrkli tam nahoru na vyzývavou Prachovskou jehlu. Akorát za ní zapadalo slunce……..
Myslím, že jsme oddílu na Prachově ostudu neudělali. Byli jsme tu i za Vás, Oto, Jirko a Milane!
Tak zas někdy příště a třeba i ve větší partě.
Předseda.
Všechny fotky zde
Hezký 🙂
Já jsem zase po dlouhé době byla v sobotu na Křižáku, myslím lízt 😀
Tak to je fajn 🙂 Doufám, že brzy dáme něco společně 🙂
Taky bych byla ráda 🙂