Kočičí hrad
Tak jsme se konečně dočkali vytouženého počasí. Písek oschl, a tak jsme mohli naše pravidelné středeční lezení nasměrovat do nějakého skalního města. Tentokrát to napoprvé byly skály na Ostaši.
Tři krásné slunečné dny nás vyhecovaly, ale stejně jsme byli zvědaví, nakolik budou vybrané cesty suché. Proto také napoprvé Ostaš, kde je přeci jen písek o trošku tvrdší, než třeba na Křížovém vrchu v Adršpachu. A o spárách ani nemluvím. Ten kdo je tam někdy lezl, tak ví, že jsou pěkně „ostré“!
„Orlové“ nám zabrali přední část Spodního labyrintu, skoro až k Rukavici, a tak jsme naše lezení začali až u Prokleté (potvory). Po seběhnutí z turistické cesty se na nás už z dálky usmíval „sokolík“. Nedalo se odolat. Tak jsme touto cestou, poprvé vylezenou už v roce 1944 začali. Skála se zdála celkem suchá, ale byla pokrytá velkou vrstvou smrkového pylu. Stačil menší závan vzduchu a pyl se snášel všude kolem nás.
Druhou cestu si vybral Vojta. Došli jsme ke Stěně za Dodovkou a uctivě si prohlídli „přímou linii“ cesty Kyselej pláč – VIIIa. Klíčové úseky nebyly ideálně suché, ale Vojta cestu přesto vybojoval.
Kyselej pláč VIIIa
Naše parta se slézala, jak švábi na pivo. Konečně dorazil i Mára s Denisou a Ondra a vzápětí také Rekíno s Áďou a Majdou. Rozdělili jsme se na dvě skupiny, aby nám lezení pěkně odsýpalo. Jedné velel Mára a tahal cestu na Dodovku a druhé jsem se ujal já s Vojtou. Lezli jsme cestu Magie pohybu VIIa.
Lezení na Dodovku
Magie pohybu VIIa
Ta pěkně prověřila naše ztuhlá těla, ale jinak si ji všichni pochvalovali. Je opravdu ukázková. Cestu ještě přelézala Denisa a my s Vojtou pokračovali ke Kočičímu hradu. Měl jsem tu pro Vojtu vybranou jednu parádní spáru. Chtěl by se je naučit a proto si také pořídil spárové rukavice. Skála má přímo romantický název – Popraviště. Cesta se jmenuje Quo vadis VIIa. No chvíli to vypadalo, že opravdu Vojta „kráčí“ na popravu! Spáry se ještě bude muset učit!
Quo vadis VIIa
Dohnali nás Mádlovci a Mára, který si chtěl spáru také vylézt. Já jsem vzal nadějného oddílového lezce Ondru a šel s ním k Večerní věži na Němečkovu cestu. Ondra ji vylezl ve „velkém stylu“.
Němečkova cesta na Večerní
Blížila se osmá hodina a tak už nám nezbývalo moc času. Na závěr si ještě Vojta vylezl na Popraviště velice zajímavou cestu – Žlutý kout VI. Klasifikace moc neodpovídala, ale těžké lezení to bylo odspodu až po úplný závěr. Jištění také nic moc. Ale fotky se povedly, co? 🙂
Žlutý kout VI
Zabalili jsme rychle „fidlátka“ a snažili se stihnout „otevíračku“ v kiosku u Malíka. Bohužel, Ondra ostrouhal, slíbený nanuk za vylezenou věž se nekonal. Bylo už zavřeno! Ale přesto jsme byli všichni spokojeni. První výjezd na „písek“ se náramně povedl!
Majda, Ondra a Áďa
Foto: Remi
Všechny fotky zde.
