31.8.2018 Oddílové aktuality
S Frantou v roce 1980 na Vysočině
Možná jste někteří četli článek na eMontaně o Frantovi Jarošovi, dlouholetém členu horolezeckého oddílu v Broumově. Jsme rádi, že takovou legendu v oddíle máme. I já bych chtěl přispět trochou do mlýna a zavzpomínat na Frantíka, jako na svého prvního horolezeckého učitele – potažmo parťáka.
Na společné fotce s B.Stillerem a F.Jarošem
Sám nevím, kdy Franta do horolezeckého oddílu v Broumově vstoupil. Budu se ho na to muset příležitostně zeptat. Ale já tam vstoupil v roce 1977 na podzim. Toho roku jsem toho už moc nestihl vylézt, všechny pokusy ve skalách jsem prováděl sám. Ale na jaře roku 1978 si mě na lano poprvé přivázal Bohouš Stiller a hned na to jsem jel s broumovským oddílem na oddílový zájezd do rumunských hor.
Zatím bez parťáka, bez zkušeností a bez jakékoliv domluvy, s kým bych tam mohl lézt.
Byli jsme tenkrát v oddílu dva „novicové“. Starší, zkušení horolezci si nás měli rozebrat a aspoň pro začátek s námi lézt a zasvětit nás do tajů lezení ve velkých horách. No je jasné, že nebyli moc rádi. Měli své parťáky a své cíle. Já měl velké štěstí, že si mě pod svá křídla vzal sám velký „učitel“, a to právě Frantík. I on toho nakonec nelitoval. Druhý elév se, jak se později ukázalo, bál výšek a s lezením po tomto zájezdu skončil. Co všechno jsme pak během čtrnácti dnů zažili, to je už na jiný článek. Ale přelézali jsme spolu ty nejtěžší cesty v oblasti Bicaz a Pitra Craiului. Třeba spáru Fisura Neagra, kde byl nejtěžší převislý úsek spáry zajištěn natlučenými lešeňovými trubkami, které byly na svých koncích provrtané, a za ty se jistilo! Dokonce nás tam přijela natáčet rumunská televize.
Rumunsko 1978 – Bicaz . Fisura Neagra 5b – převislý úsek s lešeňovkama
Rumunsko 1978 Piatra Craiului – Umárul padinei popii 5a
Nějak jsem se s Frantíkem a později i jeho rodinou sblížil a naše společné lezení pokračovalo i po tomto legendárním zájezdu. Objevoval jsem s ním a jeho malými dětmi skály na Vysočině, v bývalé NDR, ale hlavně v Adršpachu. On má největší zásluhu na tom, že jsem se v té době naučil dobře lézt spáry. Byl to náš celodenní „chlebíček“ provozovaný každý víkend. Všechny prvovýstupy, které jsme pak spolu udělali, měly spárový charakter. Frantík byl známá celebrita, a tak jsem se díky němu seznámil i s takovými legendami spárového lezení, jakým je Herbert Richtr nebo Standa Lukavský – Cikán.
Věkový rozdíl je mezi námi 27 let a v té době i ten váhový byl 27 kg. Pokud šlo při našem společném lezení o „hlaďáky“, tak do těch se Frantík moc nehrnul. To jsem nastoupil neohroženě já. Stávalo se, že jsem to pak někde nad kruhem „opral“ a chudáka lehoučkého Frantu, který mě jistil, jsem vytáhl až ke kruhu. Po této zkušenosti se už vždy přivazoval ke stromům.
Na oplátku mi to zase vracel v „širočinách“ a úzkých komínech. On hubený jak žížala se tam nějak „propinožil“ (název, který on často používá), a pak s úsměvem na tváři pozoroval, jak se tam já tlustý červ proplazím. Párkrát se stalo (to jsme ještě nepoužívali sedací úvazky), že jsem se tam nakonec nějak protáhl, ale tepláky i trenky skončily u kolenou! A táta se pak doma divil, jak je možné že mám z toho lezení odřený i zadek.
Po roce 1990, kdy se nám otevřely hranice na „západ“, mě to začalo táhnout do Alp. Chtěl jsem vylézt všechny legendární cesty a hory, o kterých jsem do té doby jen četl a snil. Matterhorn, Mont Blanc, Grandes Jorasses, Badile. Lezl jsem tehdy i s Honzou Průchou a společně s ním jsem začal plánovat alpské výstupy. Veškeré lezení jsme podřídili této výzvě. Začali jsme lézt více na „kvantitu“ a lezení se pro nás stalo přípravou do „hor“. Lezli a trénovali jsme po vzoru Radana Kuchaře, vynikajícího horolezce z šedesátých let (knihy Deset velkých stěn, Bivak nad propastí). Snažili jsme se za den vylézt co nejvíce cest, a tak trénovat vytrvalost potřebnou do hor.
Vždy jsme někde sami ve dvojce zmizeli, aby nás někdo další nezdržoval. S Frantou jsem už tak intenzivně nelezl. Frantík dál pokračoval v lezení především na svých milovaných pískovcových skalách. S Radkem a Markem a mnoha dalšími objevoval nové možnosti prvovýstupů. Po svých zahraničních výpravách jsem jako k prvnímu vždy zašel k Frantovi do sousední vesnice, kde má chalupu a vyprávěl mu o našich alpských dobrodružstvích. Vždycky mě rád vyslechl. Hrozně rád jsem se pak do té jeho party vracel. Tam byla vždy pohodička, při lezení se nespěchalo a panoval tu dobrý humor. I dnes s Frantou lezeme, nejvíce na společných oddílových akcích, kde se mu snažím věnovat, a tak mu vrátit aspoň trochu z toho, co mě naučil a předal.
Tak to jen krátce pár slov předsedy horolezeckého oddílu v Broumově, který je rád, že tam Frantu máme a můžeme s ním dál zažívat pěkné chvíle ve skalách!
Zde ještě dokument o Frantovi Jarošovi odvysílaný v těchto dnech v České televizi……..Před padesáti lety zažili okupaci Československa, teď se vracejí do okamžiku, v němž je zachytil fotoaparát. Inženýr František Jaroš držel na protest proti invazi hladovku na nejvyšším vrcholu Adršpachu………….
Všechny fotky – archiv Remi
Ta první fotka je z dob, kdy Franta ještě občas zaskakoval ve filmu za Belmonda! 😀
No vidíš a mně žádnou roli nedohodil!
To si s ním ještě vyříkám!