Cesty s příběhem

---

Jsou věže, nebo cesty na ně, které nás očarovaly a máme je spojeny s nezapomenutelným příběhem.

Výstupy na ně nesmíme často opakovat, nebo nám ty cesty zevšední a příběh pomalu vyprchá. Jsou to věže, na které rádi vylezeme se svými kamarády, nebo lidmi, kterých si vážíme! Snažíme se o to, aby i oni zažili „svůj“ nezapomenutelný příběh. Aby to pro ně nebylo jen pouhé přelezení „jedné“ cesty v Adršpachu a odškrtli si ji ze svého seznamu vylezených cest. Takové cesty člověk leze, má z nich radost, je spokojen, že překonal obtíže, ale brzy na ně zapomene. Neměl s nimi spojen nějaký příběh. Takových cest s příběhem zas není tak moc. Musíme s nimi šetřit a načasovat jejich opětovné vylezení s těmi správnými lidmi a nejlépe za ideálního počasí!

Polická cesta na Hrad v Adršpachu je pro mne jedna z cest, kterou mám spojenou s příběhem.

Poprvé jsem tuhle cestu viděl vyfocenou v prvním Adršpašském průvodci, kterého jsem si koupil v antikvariátu.

Bylo to v roce 1976 a do skal jsem jako horolezec  ještě nejezdil. Průvodce se jmenoval „Defilé skalních věží“. Vydal ho Karel Šmíd v roce 1967 a já jsem za něj dal 6 Kč.

Je rok 2017 a na internetu se dá tento průvodce nyní sehnat za pouhých 1545 Kč!

Cesta mi utkvěla v paměti a v duchu jsem si říkal, že bych si ji jednou chtěl vylézt. O rok později jsem začal jezdit do skal. Měl jsem velké štěstí, že hned od začátku si mě vzal do parády výborný „spárař“ Franta Jaroš. S ním jsem postupně přelézal mnoho spárových cest a myslím, že jsem se je obstojně naučil lézt. V roce 1986 jsem se v Chorvatské Paklenici seznámil s Milošem Budíkem, který v Adršpachu ještě nikdy nelezl, a tak jsem ho tam pozval na víkend. Přijel s výběrem klasických cest, které si chtěl v Adršpachu vylézt a v sobotu ráno mi předložil jejich seznam. Většinou to byly klasické cesty na významné věže. Milenci, Starostová, Amor, Uhlířská a taky chtěl na Hrad Polickou cestou.

Hned se mi v hlavě připomněla vyfocená cesta z „Defilé skalních věží“. Popadlo mě velké vzrušení a zároveň strach. Psal se datum 6. Září 1986 a já se navazoval na lano pod svou vysněnou cestou. Jako náhodou šel kolem můj známý s fotoaparátem, a tak nám výstup i nafotil.

6.září 1986 stoupám obloukovitou spárou

Cestu jsem si „vytáhl“ stylem „ ostříleného adršpašského spáraře“ a příběh cesty se mi nadobro a hluboko zapsal do mysli a je tam dodnes. Roky ubíhaly a na Hrad jsem ještě vylezl jinými cestami, ale Polickou cestu jsem od té doby neopakoval – až do letošního léta.

Skalák krásně vyschl a pominulo největší prázdninové turistické šílenství. V našem oddíle se zformovala bezvadná partička lidí, která je nadšená pro pískovcové lezení a je s nimi radost lézt.

A to je přesně ta parta kamarádů, pro které se opakují „cesty s příběhem“.

Slovo dalo slovo a v posledním prázdninovém týdnu jsme společně s Márou, Vojtou a Denisou na Hrad vyrazili. Pod nástupem jsem znovu obdivoval neskutečnou „linku“ této kolosální cesty a tělem mi nakrátko projel ten známý vzrušující pocit z očekávaného dobrodružství! Vzpomněl jsem si i na autory cesty, jaké asi oni měli pocity, když v září v  roce 1948 stáli na stejném místě.

Za ideálního počasí nastupuji do cesty. Začínám si připomínat svůj už dávno prožitý příběh.  Zakládám smyčku a u prvního kruhu se ani nezastavuji. Cvakám i druhý kruh a obloukovitou spárou se dostávám k třetímu kruhu. Tady odpočívám a dobírám Máru.

30.8.2017 po 31 letech

Závěrečná spára nevypadá až tak hrozivě. Už si na detaily z prvního výstupu před 31 lety nevzpomínám. Konečně dolézám na vrchol úzkým, fyzicky náročným komínkem.

Denisa dolézá ke třetímu kruhu

Těla, která jsou doposud rozpálená po namáhavém výstupu, nám ochlazuje vítr, který si tady mezitím pohrával s větvičkami zakrslé borovice. Naše stěna se rychle halí do večerního stínu. Jsme unaveni, ale šťastni. Probíráme detaily výstupu a možná v tu chvíli se v našich hlavách rodí další „příběh“! Příběh spojený s výstupem na Hrad – Polickou cestou.

Všechny fotky z výstupu.

Fotil: Vojta a Denisa