29.4.2019 Oddílové lezení
Prosíčka
20.-22.4.2019 se uskutečnila první, z plánovaných akcí na letošní rok.
Na výroční schůzi oddílu, která se konala na konci února v Hejtmánkovicích, jsme si na „velikonoční volno“ naplánovali výjezd do lezecké oblasti na Slovensku.
Já jsem si až pozdě uvědomil, že v pátek odjet nemohu. V tu chvíli pro mne lezecký zájezd skončil. Nemělo cenu odjet na Slovensko až v sobotu ráno. Ale mezitím se v oddílu vytvořila druhá parta, která také nechtěla jet tak daleko, a tak se zformovaly dvě lezecké skupiny s rozdílnými plány. Ta první opravdu v pátek ráno na Slovensko odjela. Doufám, že se o této, jistě úspěšné akci dozvíme více na našich stránkách.
Druhá skupina, ve které jsem byl já, Mirek, Denisa a Michal vybírala náhradní lezecký program. Návrh jet na Bořeň byl zamítnut, je také dost daleko. Odjezd na Žďárské vrchy nám překazil Krkavec, který se hodlal zahnízdit na Čtyřech palicích a na Drátníku. Nakonec zvítězil návrh, jet do Českého ráje na Suché skály.
Suché skály na podzim z Prosíček
Počasí hlásili skvělé a při dlouhodobě suchém počasí, které letos na jaře panovalo, jsem ani nepředpokládal velký počet lezců. Spousty jich pojede už na vyschlé „písky“. V sobotu ráno jsme vyrazili do Českého ráje, pro horolezce zemí zaslíbenou. Vše kvetlo, louky se zažlutily pampeliškami a modré nebe slibovalo bezvadné podmínky pro naše lezení. Auto jsme zaparkovali na parkovišti pod Jížními stěnami. Vyšlapaná cestička nás přivedla přímo pod Sokolí věž. Ta bývá pro horolezce na jaře zavřená, kvůli hnízdění Sokolů. Ale na Velkou plotnu se lézt může. Byla kupodivu volná, a tak jsme dlouho neotáleli a rozbalili vercajk. Slíbil jsem na rozlezení nějakou pětku, no a tohle byla pětka jen s dvěma čárkami a malým b na konci. Vždyť to je jen technické lezení!
Denisa ve Velké plotně
Cestu jsme úspěšně vylezli a přesunuli se o kousek dál, pod skálu s názvem Kostka. Na ní vedou taky moc pěkné cesty. Vybral jsem Čihulovu spáru. Prověřila náš morál i fyzičku a druhé VIIb bylo za námi.
Kostka – Čihulova spára
Kde ale hledat tu pětku na rozlezení? Našla se na Bílé věži. Pěkná a orientovaná na východ. To bylo důležité. Postupně se na slunci zvedala teplota. Trochu jsme si ve stínu oddychli, pořádně se napili a pokračovali k další pěkné cestě. Ta se nacházela opodál. Fotogenická cesta na Sokolí věž s nástupovou variantou přes Malou plotnu VIIb.
Nástup do Fotogenické cesty přes Malou plotnu
Spodní část plotny byla trochu kryta stromy, ale na štandovacím předskalí do nás plnou silou udeřilo odpolední slunce. Rychle jsem pokračoval ve výstupu a těšil se na vrcholový vánek. Ten se dostavil, ale lezečky šly stejně rychle dolů. Prsty by se v těsných lezečkách brzy upekly. Po dlouhém slanění a přesedání jsme šli znovu k Bílé věži. Vylézt na závěr moji srdcovku – Slunečnou cestu. Vylezením této cesty jsme první den uzavřeli. Bylo potřeba najít místo na přespání a naplnit vyhladovělé žaludky.
Bílá věž – Slunečná cesta VI
V neděli ráno jsme se probudili do dalšího krásného dne. Z Prosíček, kde jsme spali, se nám otvíral krásný pohled na zasněžený hřeben Krkonoš. Když jsme se otočili, spatřili jsme nasvícené vrcholky Suchých skal. Prostě romantika v přímém přenosu. Nástup do skal byl dnes krátký, a tak jsme moc nespěchali. Na rozkvetlé louce jsme přichystali bohatou snídani a na závěr si vychutnali voňavou kávu.
I jídlo je důležité
Dnes jsme chtěli lézt na Hlavní věži, ke které jsme se v sobotu nedostali. Na Ottově cestě z roku 1940 jsme se pěkně protáhli. Je to kombinace stěny, spáry a nakonec vzdušného komínu. Na rozlezení byla tahle cesta výborná. Slanili jsme a vrátili se zpět ke svým batohům.
Ottova cesta
Začal jsem listovat v průvodci a hledal nějakou vhodnou cestu, kterou ještě vylezeme, než se k nám přidá Michal. Ten za námi vyrazil ráno z Třebechovic. Zvednu hlavu a koukám, že sedíme zrovna pod cestou s názvem L. Tuto cestu jsem vylezl naposledy v roce 1985 a od té doby se jí úspěšně vyhýbám. Má pět kruhů, ale pod druhým kruhem je to dost těžké místo a často se tam padá! Ale dnes se na ni cítím. Musím odhodit starý mindrák! Pod druhým kruhem jsem přeci jen trochu zaváhal, když jsem si neopatrně přišlápl smyčku, ale ustál jsem to. Dál to už je jen krásná cesta!
Nástup do cesty L
Za mnou pak postupně vylezla Denisa a Mirek. Tak to nejtěžší jsme dnes měli snad za sebou. Rychle slaňujeme mezi Střední a Hlavní věž, kde už na nás čeká Michal, zvaný„Lampa“. Na přivítanou nám podává vychlazené plechovky piva. Je to naprostá paráda. Vedro se už znovu stává nesnesitelné. Zalézáme do polostínu a lezeme nejdříve Koutovou spáru na Jížní předskalí Hlavní věže a pak Východní cestu na Střední věž.
Všichni na vrcholu
Obě jsou to krásné šestky. Pak se nadobro stěhujeme do Severní stěny Hlavní věže, kde dnešní den zakončíme přelezením SV cesty s třemi kruhy. Je tu prima chládek. Pofukuje vítr a z vrcholku spokojeně pozorujeme zasněžené Krkonoše. To je kombinace! Rozkvetlé stromy na Prosíčku a v dáli bílý hřeben Krkonoš. Skoro jako v Alpách. Balíme vercajk a odcházíme k autům.
Rozkvetlé stromy na Prosíčku a v dáli bílý hřeben Krkonoš……..
Blaženě si uléháme na rozkvetlou louku. Michal podává další chlazená piva, ze své „bezedné“ cestovní ledničky. Je to prostě velká paráda! Denisa nám mezitím uvařila výbornou večeři. Povídáme dlouho do noci a až noční studený vítr nás zahání do teplých spacáků.
A je tu pondělí, a to přímo velikonoční. Hřeben Suchých skal zeje prázdnotou. Dva náročné lezecké dny a velké teplo jsou už na našich tělech cítit. Dnes polezeme jen lahůdky! Začínáme Jihovýchodním rokem na Hlavní věž a pak se přesouváme pod Střední věž.
JHV roh na Hlavní věž
Tady nás čeká klasická cesta. Jížní travers – vylezený už v roce 1939. Překrásná cesta, která je oklasifikována stupněm obtížnosti V. Zajímavý je na ní traverz od druhého kruhu. Zde se leze jen po povinných chytech, které jsou už značně oklouzané a stojí se jen na malých výstupcích. Ale přelézt si tuto cestu patří ke skalnímu vzdělání!
Pod nástupem cesty dnes opravdu nikdo není. Teplota ovzduší se postupně zvedá. Není nač čekat. Pouštím se do lezení. Rychle procvakám dva kruhy, přelézám choulostivý traverz a pohodlně se usadím u třetího kruhu. Dobírám Denisu a u toho se ještě snažím něco nafotit. Nejde to moc dohromady. Někdy nemá druholezec pro mou fotografickou zábavu pochopení a dožaduje se rychlého dobírání. Ale vždy se to nějak zvládne a výsledky pak stojí za to. Denisa traverz zvládá bravurně a já můžu pokračovat dál.
Choulostivý traverz
Štanduju nad vklíněným balvanem, za kterým se musí prolézt. Denisa dobírá postupně Míru a Michala. Pak ji předávám otěže lan, mám volné ruce a můžu kluky fotit i při dolezu na vrchol.
Čeká nás dlouhé převislé slanění, Raději spojujeme lana. Už zas sedíme ve výhni Jížní stěny a naše lezení dnes zakončujeme. Chceme přijet trochu dříve domů. Ale všichni jsme spokojeni. Velikonoční lezení se náramně povedlo!
Přicházíme k autům, naposledy se natáhneme na louku a pozorujeme překrásnou přírodu kolem nás. Je to tu opravdový ráj pro horolezce.
Tak ahoj „Sušky“! Zas někdy příště tu budeme pokračovat v lezení. Znovu pohladíme tvé příznivě vrstvené stěny. Z tvých vrcholků budeme obdivovat statné borovice a budeme vítat chladný vánek, který proudí z hlubokých údolí, kde teče řeka Jizera!
Fotil Martin, Mirek a Denisa.
Všechny fotky zde.
