Publikováno 23.9.2025/Hory
Těsně před fesťákem v Teplicích nad Metují se nám podařilo odjet do Vysokých Tater. Tomáš už letos podruhé objednal ubytování na Zbojnické chatě Zbojandě ve Velké studené dolině. Na jaře se zájezdu zúčastnil, ale na podzim, díky úrazu odjet nemohl. Nahradil ho Lukáš, a tak jsme v sestavě, já, Dolfa, Jarča a už zmíněný Lukáš mohli vyrazit. Lezecké dvojky jsme rozhodili do sestav – Dolfa a já a Lukáš s Jarčou. V Tatrách to lezení v obtížnosti kolem pětky není až tak těžké, ale spíš je problém se trefit do cesty a držet se jí. A jak se to naučit nejlépe, než že člověk leze na prvním. Tak jsme tu možnost Lukášovi dali, ať se učí!
Plán, co bychom chtěli vylézt byl také hotový, a tak jsme mohli vyrazit. Odjeli jsme v neděli na noc a po klidné noční jízdě jsme do Starého Smokovce dorazili kolem šesté ráno. Přivítalo nás chladné počasí a v severních stěnách už ležel sníh. Pondělí byl pro nás nástupový den, a tak, abychom se rozchodili – to vymyslel Dolfa, a nebyli jsme na chatě zbytečně brzy, jsme to vzali oklikou přes Velickou dolinu a Sliezsky Dom.
Sliezsky Dom
Na vrcholu Východnej Vysokej
Dopoledne si s námi počasí ještě trochu pohrávalo, ale u Slezáku se začaly mraky protrhávat a šlo to výrazně do lepšího. Na Polském hřebeni 2200 m jsme odložili batohy a nalehko vyběhli na Východnou Vysokou 2429 m. A pak už klasicky přes Zamrznutý kotel a Prielom 2288 m do Kotliny pod Prielomem a na Zbojandu. S napakovaným batohem plným lezeckých cajků a pitnou vodou na tři dny to byla docela „výživná“ procházka. Ta pravá pohoda se dostavila až na chatě, když jsme odložili batohy a v ruce drželi orosené sklenice piva.
Gerlachovský štít už se sněhánky
Zbojnická chata
A je tu úterý ráno, za hřebeny vychází slunce, obloha se barví do modra a my vyrážíme na Širokou vežu 2461 m s asi nejkrásnější cestou v její jížní stěně – Motykova cesta V UIAA. Nástup trefíme na první dobrou a pak nás už čeká krásné lezení v žulových plotnách s „vanovými“ úseky, které se nedají moc odjistit.
Široká veža
Lezeme s Dolfou první, hledáme štandy a celkem jsme úspěšní. Lukáš s Jarčou jsou přeci jen o trochu pomalejší, a tak jim brzy utíkáme.
Dohodneme se, že na ně počkáme na vrcholu. Ještě pár lehčích délek a jsme na nejvyšším bodě dnešního dne. Schazujeme ze sebe všechna těžítka, motáme lana a oddáváme se vrcholové pohodičce. Je bezvětří, svítí slunce a je nám krásně. Vytahujeme pití a svačinu a pozorujeme okolní štíty. V severních svazích se stále drží poprašek sněhu a letos už asi nesleze. Dolézá i Lukáš s Jarčou a společně jsme si potvrdili, že to byla moc hezká cesta. Taky se občerství a pak pomalu společně scházíme do Priečneho sedla 2320 m a po žluté zpět na Zbojandu.
Po večeři dáváme zasloužené pivko a volný čas si krátíme hrou karet. A aby to bylo zajímavější, tak ten kdo prohraje musí udělat pět kliků. Jarča po pěti po sobě prohraných hrách odmítá další hru, balíme to a jdeme spát. Chceme jít zítra lézt a né si léčit namožené svaly klikováním!
Je středa ráno, den odjezdu domů. Rychle sbíháme k nástupu na Strelecké věže. Vybrali jsme k výstupu cestu Prostředním pilířem IV -V UIAA.
Strelecké veže – cesta vede výrazným prostředním pilířem
Není nám úplně jasný nástup do cesty, ale a někudy to nastupujeme a brzy narážíme na první skoby a dále i na vrtané štandy, jsme tedy v cestě. Dnes je ještě tepleji. Cesta se celou dobu drží výrazného pilíře ve středu stěny a klíčové místo je asi ve dvou třetinách stěny po přelezení ostrého hřebínku. S těžkým batohem je to dosti záludné místo, ale Dolfa ho za chvíli překonává, ještě kousek odleze a dělá štand.
Jarču s Lukášem jsme už ztratili z dohledu, a tak se trochu napijeme a pokračujeme dál k vrcholu. Po dvou délkách jsme konečně dolezli na imaginární vrchol Streleckých věží 2130 m, který končí v rovině Streleckých polí. Čekáme dost dlouho na druhou dvojku a když dolézají na vrchol i oni, tak se moc nezdržujeme a odcházíme na Zbojandu. Musíme si přebalit batohy, dát si něco k obědu a sejít dolinou na Hrebienok a do Starého Smokovce, kde máme zaparkované auto. Bude to pěkně dlouhý den a pořádná dřina sestoupit ještě těch 1000 výškových metrů!
Zasloužená odměna – pivo a zapařená buchta (to jsme si oblíbili :))
Ve 21:00 hod nasedáme do auta a vyjíždíme ze Smokáče a ve tři ráno uléhám doma do postele. Bylo to náročných 24 hodin. Tři dny v Tatrách by se daly charakterizovat touto krátkou větou mého kamaráda z Ostravy:
Bylo to kratke, ale za to intenzivne!
Strelecké pole – Stredohrot
