Publikováno 3.3.2020/Oddílové akce
Ski, skialpy, skimo, široký prkna, chlupatý skluznice, courat na pásech, jít na těžký lyže…..co je to za fenomén, který pomalu ovládá nejen české hory?
Vždyť dnes člověk na horách potká běžkaře a skialpinistu v poměru jedna ku deseti! Ti kdo skialpinismus ještě nezkusili – nepochopí o co tu jde!
Běžkař – rychlost, lehkost, minimum věcí na sobě i na zádech, někdy kosa, do kopce to podkluzuje a dolů jde o život. Skialpinista – hodně věcí na sobě i na zádech, pomalá chůze, kochání se přírodou, skvělé zážitky při jízdě ve volném terénu, i do toho největšího kopce to parádně stoupá, zima není nikdy a dolů – to je prostě pa-rááá-da!
Běžky – malá investice a člověk se hned může prohánět přírodou.
Skialpy – no…tak to stojí o trochu více. Ale na pásech jdete, máte čas si povídat s kámošem, nebo kámoškou, můžete v klidu fotit, obdivovat přírodu a třeba točit náborová videa. (Celou dobu tady budu psát jen o rekreačním skialpinismu).
A přesně na takové akce se zaměřujeme my – skialpinisti z DKH Broumov! Vše dělat na pohodu a hlavně si užívat „panoramata“ a že jich letos bylo!
Ač se letošní zima nedá srovnat s tou minulou, co se týče celkového množství napadaného sněhu, přesto na hory, převážně do Krkonoš jezdíme. Začátkem února se sněhová situace na horách rapidně zlepšila. Připadlo více sněhu, a konečně se daly plánovat záživnější skialpové akce. A taky malinko nakouknout do volného terénu. A o tom ten skialp vlastně je!
V únoru jsme si v Krkonoších naplánovali pěknou trasu ke Kozím hřbetům. Startovali jsme v Peci pod Sněžkou na Velké pláni. Nad ní se zvedá Široký hřbet, který je sevřen dvěma turistickými cestami. Ta nalevo vás provede Zeleným dolem a pokračuje na Výrovku, ta napravo vede Modrým dolem, a také končí u Výrovky. Širokým hřbetem nevede žádná značená turistická cesta. Jednotlivými a na sebe navazujícími lesními průseky se dá v zimě na lyžích celý hřeben pěkně projít.
Jdeme po Širokém hřebeni
Tuto málo známou trasu využívají většinou jen skialpinisté k rychlému výpadu na hřebeny. Z některých nezalesněných částí hřebene je krásný výhled na Modrý důl s „laviňákem“ a Sněžku.
Naše trasa se napojuje těsně pod Výrovkou na tyčové značení vedoucí z Modrého dolu. My jsme za perfektních sněhových podmínek vystoupali až k zmíněné chatě – Výrovce, a pak jsme se ještě prudkým stoupáním dostali až na vrchol Luční pláně, kudy probíhá Koňská cesta. Tady si poprvé pochvalujeme skialpové lyže a litujeme běžkaře, kteří nesou svoje běžky v ruce a boří se do sněhu. Nám se na vrcholu Koňské cesty otevřely krásné výhledy na Sněžku a Luční boudu.
Sundáváme pásy a pomalým sjezdem objíždíme Luční horu, míříme do Údolí Bílého Labe. Jedeme obezřetně, protože údolí je ponořeno do ranních mlh,a tak se nedá přesně odhadnout průběh skialpové trasy, která vede souběžně s Bílým Labem. Nechceme zbytečně „zakufrovat“, nebo skončit na lyžích v Bílém Labi! Proto najíždíme více ke Kozím hřbetům, a pak se spouštíme kolmým sjezdem do údolí, kde předpokládáme pokračování naší trasy. Je zde naskládaný perfektní prašan, a tak si to lyžování jak se patří, užíváme. Na dně údolí objevujeme lyžařské stopy a po nich se vydáváme směrem k horské chatě – Bouda u Bílého Labe. Rychle sjíždíme a vlevo od nás se zvedá majestátní hřeben Kozích hřbetů. Zastavujeme se pod „lajnou“, kterou jsme si dali minulý rok. Vede z nejvyššího vrcholu v hřebeni Kozích hřbetů. I dnes je trasa počmáraná od nedočkavých skialpinistů. Podmínky nejsou zdaleka ideální. Sjíždíme dál a vyhýbáme se velkému množství skialpinistů, kteří šlapou na hřebeny. Přemýšlíme, kde v údolí mají svoji líheň?
Kozí hřbety
Ještě pár prudkých zatáček a vítá nás Bouda u Bílého Labe. Sundáváme lyže a jdeme na zaslouženou polívku a pivo. Mimochodem polívky tu dělají vynikající! Venku se zatím z mraků klube sluníčko a nás to táhne na vzduch. Nejsme ještě ani v polovině dnešní túry a čekají nás pořádné stoupáky. Pokračujeme po Dřevařské cestě kolem Kozích hřbetů. Krátký úsek stoupáme na pásech, ale pak je sundáváme a dlouhatánským sjezdem se dostáváme až nad Špindlerův Mlýn.
Na Dřevařské cestě
Po krátké spojovací cestě přijíždíme ke Svatému Petru. Tady odbočíme ke Kozím hřbetům na Judeichovu cestu. Týden před tímto výšlapem jsem si Judeichovu cestu prošel a zjistil jsem, že jsou z ní krásné výhledy k Dlouhému dolu a je málo frekventovaná. Že by pro tu výstražnou značku lavinového nebezpečí?
A opravdu, nikdo před námi nešel a my si v panenském sněhu razíme stopu až do míst, kde se Judeichova cesta napojuje na Starou Bucharovu cestu. Po „Bucharce“ už směřuje většina lidí na hřebeny Krkonoš. Trochu se oteplilo a na pásy se nám začíná lepit sníh, zkoušíme to odrbat, ale moc to nepomáhá. Pokračujeme dále, ale s „bakulemi“ to jde dost obtížně. S výškou se ale sníh mění a „bakule“ nás nadobro opouštějí! To je dobře, před námi se začíná otvírat nádherná scenérie s Železnou horou v popředí, do které se zahryzává Hrazený důl. I tím dnes někdo sjížděl na lyžích.
Před námi se objevuje Železná hora
Stoupáme úbočím Kozích hřbetů a už se těšíme, až si nahoře sundáme batohy a trochu ulevíme unaveným pažím. Ještě pár otoček a konečně se terén narovnává. Jsme nad hřebenem Kozích hřbetů. Fotíme nádherné mraky a slunce, které se za nimi schovává.
Konečně se dostáváme na vrchol Kozích hřbetů
Ale času moc není, a tak po krátkém občerstvení míříme na vrchol Luční hory. Zapadá slunce, všechno se barví dozlatova a nás to nutí znovu zastavit, sundat rukavice a fotit tu neskutečnou krásu. Až se tají dech. Nebýt větru a zimy, která se do nás nemilosrdně zakusuje, snad bychom tam stáli až do úplného západu slunce.
Večerní fantazie
Stoupáme na Luční horu
Jsme na vrcholu Luční hory, teď už nás čeká jen neskutečně dlouhý sjezd do Pece pod Sněžkou. Ve větru balíme pásy a ukládáme je do batohů. Dnes už je nebudeme potřebovat. Natahujeme péřovky a s podporou větru míříme na vrchol Koňské cesty. Sněžka se už pomalu halí do temného stínu a nás čeká krátký, ale pěkný sjezd k Modrému dolu. Ve sněhu vykrajujeme krásné oblouky a mrzí nás, že dnes nepokračujeme rovně k Děvínu.
Pohled z Luční hory ke Sněžce
Na nejspodnějším traverzu uhýbáme prudce doprava a dostáváme se k Výrovce. Po „rolbové“ cestě si to přes Richtrovky uháníme až do Pece, jen se nám práší za patkami lyží. Končíme na pláni nad peckým „božím prstem“. Sundáváme lyže a tím definitivně končí náš dnešní výlet. V Peci se rozsvěcují první reklamy, a kavárny se začínají plnit nenasytnými turisty. Začíná nám taky kručet v břichu.
Pec pod Sněžkou
Celá trasa měří asi 30 km a dá se na ní užít aspoň trochu toho opravdového skialpinismu.
Tak už víte, o čem je ten skialpinismus a proč ho provozuje čím dál více lidí? A proč ho vlastně děláme i my!?
Jak v Údolí Bílého Labe, tak na úbočí Kozích hřbetů se pohybujete v nebezpečném lavinovém terénu! Při absolvování trasy, si vždy zjistěte aktuální lavinovou situaci!
Fotil : Martin, Milan a Petr Zbranek.
Z celého výletu máme i video, tak se mrkněte:
