Mnoho horolezců v těchto zimních měsících „odlétá“ do teplých krajin, kde na skalách přečkají naši nehostinnou zimu.
V takovém Thajsku, na ostrově Tenerife nebo v řeckém Kalymnosu se dá „lezecká zima“ docela pěkně přežít. Každý ale nemá takové pohodové zaměstnání, aby si mohl vzít od prosince do března volno. A v našich rodných Čechách? To taky není úplná výhra. Že bych jel v lednu na Suché skály a tam při mínus dvanácti dobrovolně strkal ruce do ledové spáry? Kdepak, to my raději přečkáme zimu v teple na hřebenech Krkonoš.
Pokud nastane inverzní charakter počasí, což se děje například v těchto dnech, tak je na horách tepleji, než nám tady v údolí pod tou inverzní „pokličkou“. I my jsme se tuto sobotu vydali za teplem na hory. Všichni jsme nadšení skialpinisté, a tak domluva na společnou skialpinistickou túru trvala jen pár minut. A kam jet jinam, než do Krkonoš. Krkonoše jsou pro nás široko daleko nejvyšším pohořím. A máme je za rohem. A příslib prašanu a sluníčka byl dobrou motivací k výletu.
V sobotu v sedm hodin ráno Mirkovi při průjezdu metujským údolím ukazoval teploměr v autě -16°C. V tu chvíli bylo na Sněžce jen -0,3°C !
Po příjezdu do Pece pod Sněžkou jsme auto zaparkovali nedaleko odbočky do Modrého dolu. Za točnou u spodní stanice lanovky na Sněžku jsme konečně nasadili lyže a vyrazili vstříc našemu dobrodružství. Protože se v Obřím dole nachází několik chat, byla cesta hodně ujetá auty. To pravé skialpinistické „podujatie“ začíná u Boudy v Obřím dole. Odtud už vede pěkná skialpová stopa. Tady se nám taky otevřely úžasné výhledy na Velkou a Malou Studniční jámu. Vše bylo umocněno vycházejícím sluncem a modrým nebem bez jediného mráčku.
Zatím jsme stoupali v mrazivém vzduchu s teplou čepicí na hlavě a silnými rukavicemi na promrzlých rukách, ale jak jsme se dostávali do vyšších, teplejších vrstev „atmosféry“, tak šla dolů čepice, rukavice a postupně i bunda. Po traverzu u „trkače“ se dostáváme pod přímou palbu slunce. Dolů jdou další vrstvy oblečení. Doplňujeme tekutiny a mít na sobě termotrenky, respektive termokalhotky, tak snad jdeme jen v nich. Předcházíme pěšáky a za chvíli se za úplného bezvětří dostáváme přes Obří sedlo k Domu Slaski.
Doplňujeme další tekutiny a moc se nezdržujeme. Dnešní plánovaná túra je dost dlouhá, tak ať jsme ještě za světla u auta. Vyrážíme dál po modře značené turistické cestě přes Obří pláň. Po pravé ruce necháváme Jar Lomniczki. Po rovině nám cesta rychle ubíhá. Jsme na rozcestí, kde červená značka pokračuje dál po hřebenu a naše modrá odbočuje k chatě Strzecha Akademicka. Čeká nás dlouhý sjezd až k Malému Stawu. Pásy jdou dolů a slalomem mezi polskými turisty sjíždíme celkem pěkným sněhem až k chatě Samotnia u Malého Stawu.
Rázem se ocitáme v jiném světě. Scenérie je velkolepá. Nad zamrzlou hladinou Malého Stawu se prudce zvedají mohutné skalní stěny, nepravidelně rozčleněny stříbrnými stužkami zamrzlých vodopádů. Po pravé straně se mezi stromy rýsuje čelní moréna Velkého Stawu a za námi se v přívalech sněhu krčí Samotnia, jedna z nejkrásnějších chat v Krkonoších.
Chvíli se rozhodujeme, kterou cestou budeme pokračovat dál. Jestli tou širokou, kudy na chatu proudí zástupy turistů, nebo neprošlápnutou stezkou, která kopíruje meandrující výtok z Malého Stawu, míjí Domek Mysliwski a až potom se znovu napojí na širokou cestu vedoucí k Polaně. Vítězí romantika, i když ve skrytu duše mám menší obavy, abychom v kotli pod Malým a Velkým Stawem moc nebloudili.
Obavy se nenaplnily, spíše naopak. Na několika místech překonáváme částečně odkrytý tok Lomnice a razíme si cestu lesními paloučky, které se třpytí jak drahokamy a jsou neporušeny jedinou lidskou stopou. Ale je konec romantiky, napojujeme se na širší vyježděnou cestu a po ní jsme během 15 minut na Polaně.
Tady zaperlím a sjezd na pásech z mírného kopečka zakončím efektním pádem přímo pod nohy procházejících polských turistek. Nevím, jestli mně věřily, když jsem jim tvrdil, mezitím co jsem se sbíral ze země, že toto speciální zastavení jsem udělal jen pro ně, aby se pobavily. Denise název Polana něco připomínal. Až Mirek ji vysvětlil, že Lysá Polana ve Vysokých Tatrách a tahle Polana mají společný jen název a jsou hodně daleko od sebe 🙂
Slunce nás krásně hřeje a nás čeká dlouhý výstup přes Pielgrzymy (Poutníky) na Polední kameny. Ale namáhavé stoupání je vykoupeno úžasnými pohledy na skalní věže, které jakoby zázrakem vyrostly právě zde v této nehostinné krajině v skromném stínu nedaleké majestátní Sněžky. Uprostřed věží se zastavujeme, fotíme a nahlas si sdělujeme, že ač je jaro ještě daleko, už teď se těšíme na to naše lezení na „písečku“.
Jsme u Poledních kamenů, děláme společnou fotku a pokračujeme směrem k Luční boudě. Šmikneme to rovnou přes Stříbrné návrší a v krajině bez stromů a lyžařských stop si připadáme jak Amundsen na své polární výpravě k jižnímu pólu. Slunce se pomalu sklání k západu, a tak ani nezastavujeme na Luční boudě a vytoužené pivo si dáváme až po pěkném sjezdu na Výrovce.
Jsme neskutečně vyprahlí, a tak řezané pivo a následně i polívka do nás mizí neskutečně rychle. Blíží se šestnáctá hodina, jestli chceme být za světla u auta, je nejvyšší čas zvednout kotvy. Čeká nás třešnička na dortu. Krásný dlouhý sjezd přes Richterovy Boudy až do Pece pod Sněžkou. Na prudkém svahu u bobové dráhy nám už brnkají nohy, ale i ten poslední krátký sjezd k silnici už máme za sebou. Stmívá se. Vysvobozujeme nohy z těsného sevření „španělských bot“ a nadmíru spokojeni s dnešním dnem usedáme do auta. Za tmy odjíždíme do svých domovů a potvrzujeme si, že dnes jsme se na těch hřebenech hor opravdu zahřáli 🙂
Všechny fotky k článku zde.
Fotil Martin, Mirek a Denisa.
