9.12.2018 Oddílové lezení
Sokol – první výstup proveden saskými lezci v červenci 1939
Ke konci listopadu jsme s Vojtou vyrazili na poslední „regulérní písky“. Celý týden mrzlo, a tak se dalo předpokládat, že skála bude suchá. Už jsem s tím ani nepočítal, že si ještě letos „šáhnu“ na opravdovou skálu. Ale Vojta to byl uprostřed týdne zkusit a potvrdil skvělé podmínky. To byla ale středa a svítilo podzimní slunce. My jsme spolu byli domluveni až na neděli po obědě.
V neděli nemrzlo, ale bylo zataženo a teplota se pohybovala kolem dvou stupňů.
Sraz byl v 13.00 hod na Ostaši u Sokola. Auto jsem zaparkoval na horním parkovišti, vytáhl z kufru bágl a mazal si to kolem Malíka do Dolního labyrintu. Moc vlídně nebylo. Mraky, které svým šedivým břichem lízaly vrcholky ostašských borovic nevěstily nic dobrého. Zdálo se, že jsou plné sněhových vloček a čekají na vhodnou chvíli, kdy je vypustit. Dnes to na nějaké stěnové lezení nebude! Ale spáry určitě půjdou. K tomu Vojtu nebudu muset přemlouvat. Letos se do nich pořádně opřel a výsledky se brzy dostavily! Mám co dělat, abych mu aspoň v těch lehčích stačil!
Venku ani živáčka, ale od Barrandova se ozývají nějaké hlasy, že by taky nějací místní lezci? To bych se ale divil. Podívat se nejdu, ale rychle sbíhám k Sokolovi, kde by měl být Vojta. Krátce na něho volám a potvrzuji si, že tam opravdu čeká.
Ptám se ho na ty hlasy. Prý to jsou nějací Poláci. Lezou tam trojky a u toho mohutně práší! Dnes je vše v režii Vojty. Nechám to na něm, ať si vybere co polezeme. Rozlézáme se na dominantní ostašské věži Sokol. Vylezena už v roce 1939! Bílý komín (V) je přesně ta cesta, kterou na rozlezení potřebuji.
Bílý komín V
Oběma nám postupně přemrzají prsty. U kruhu si chvíli posedíme a snažíme se je rozehřát. Moc to nepomáhá, a tak raději lezeme dál. Až na vrcholu se dostáváme znovu do provozní teploty. Zapisujeme se do vrcholové knížky a rychle slaňujeme. Na opalovačku to tady dnes není! Balím lano a jdeme kousek vedle, pod skálu zvanou Eso. Vojta tu má vyhlídnutou spáru s povzbuzujícím názvem – Vole bum (VIIa).
Pod choulostivým místem na Vole bum VIIa
Tak doufám, že parťák dnes žádné „bum“ dělat nebude 🙂 A opravdu, nasoukat se do široké spáry pod kruhem nebylo úplně zadarmo! Jsme nahoře, slaňák tu žádný není, a tak přeskakujeme na okrajovou skálu. Ruce už dobrý, a tak navrhuji Pardubickou dvojspáru ( VIIa) na Tři karty. To už je jemnější prácička. Pod a kolem kruhu to chce trochu zabrat, ale je to dobře odjištěné. Úsek, kde končí spára a začíná komín…..no, tam to trochu polechtá žaloudek.
Tři karty – Pardubická dvojspára VIIa. Za chvíli to začne lechtat u žaludku…
Pomalu se do skal vkrádá šero a s ním i nižší teplota. Přemýšlíme o dnešní poslední cestě. Víc se toho už nestihne. Vítězí Barrandovská spára (VIIc !) na Barrandov. Tu si dal nedávno Vojta sólo, tak jí má celkem naběhanou 🙂 Cestou k Barrandovu si ještě Vojta prohlíží jeden přeskok, ale přesvědčuji ho, že na to dnes není podmínka. Nakonec neskáče. Celou odpovědnost přebírám na sebe. Vojta si ale neodpustí poznámku, že jsem ho záměrně nemotivoval. (Kluk měl pravdu!) 🙂
Barrandovská spára VIIc!
Navazujeme se pod dnešní poslední cestou. V průvodci je za obtížností připsán vykřičník – nejištěno. Párkrát jsem už tuto kousavou spáru lezl. Kruh je vysoko a nedá se to moc odjistit. Přitom právě pod kruhem je nejtěžší místo. Spára se tam zužuje. Tady mají výhodu lezci s menší rukou. Nad kruhem je to zas opačně. Pokaždé mám dilema. Vzít si spárové rukavice, nebo nevzít – to je otázka!? Vítězí druhá varianta. Dole – tam ruce líp „narvu“ a nahoře ty zaražený krystalky protrpím. Vojta to přeběhl jak malinu a ještě mě prosí, ať na vrchol vezmu foťák. Nevím proč, ale neptám se ho. Už jsem zas pěkně ,,vytuhnul“, ale nakonec to dávám bez ztráty kytičky.
Hóóódně vysoko nad kruhem…nepadat!
Poslední nepříjemný přepad na vrchol Barrandova a už sedím u Vojty. Ten mně podává vrcholovou knihu. Jo, tak proto ten foťák! Listuji knihou, poslední zápisy jen od Vojty, DKH Broumov – to je asi ňákej dobrej oddíl!
Asi dobrej oddíl!
Za šera slaňujeme a rychle balíme věci, za chvíli už na nic neuvidíme. Krásně jsme si zalezli. Už za tmy se u aut loučíme. Ve vzduchu je cítit sníh. A opravdu, v pondělí ráno se probouzíme do letošní první sněhové nadílky!
Předseda s odřeným nosem..no nějak jsem se v té spáře musel držet 🙂
Všechny fotky autora článku zde.
Komentáře jsou uzavřeny.